Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

Obě strany předchozí revize Předchozí verze
Následující verze
Předchozí verze
cs:marcel-crusoe-a-byvali-komuniste-v-intermundiich [2015/04/28 14:15]
eaustreum
cs:marcel-crusoe-a-byvali-komuniste-v-intermundiich [2015/04/28 14:29] (aktuální)
eaustreum
Řádek 3: Řádek 3:
 >Víme už, jaký má asi smysl ‘vystoupit z toho, co tu jest’. Odedávna existuje mylná domněnka, že stát se sám sebou zhroutí, jakmile z něho vystoupí všichni jeho příslušníci, a že peníze přestanou platit, když všichni pracující do jednoho je odmítnou přijímat. Již v hypotetické formě této věty se projevuje fantastičnost a nemohoucnost zbožného přání. Odedávna existuje iluse, že závisí jen na dobré vůli lidí, aby změnili existující vztahy, a že existující vztahy jsou ideje. -- **Karl Marx**, //Německá ideologie// >Víme už, jaký má asi smysl ‘vystoupit z toho, co tu jest’. Odedávna existuje mylná domněnka, že stát se sám sebou zhroutí, jakmile z něho vystoupí všichni jeho příslušníci, a že peníze přestanou platit, když všichni pracující do jednoho je odmítnou přijímat. Již v hypotetické formě této věty se projevuje fantastičnost a nemohoucnost zbožného přání. Odedávna existuje iluse, že závisí jen na dobré vůli lidí, aby změnili existující vztahy, a že existující vztahy jsou ideje. -- **Karl Marx**, //Německá ideologie//
  
-Na první pohled se zdá být zřejmé, že časopisy //Dissident// a //riff-raff// mají pěkných pár bodů společných a oba projekty sdílejí tentýž teoreticky zvídavý přístup. Specifičtěji se oba pozorně věnují termínu „komunizace“ a snaží se konceptualizovat možné překonání kapitalistického vztahu a ustavení komunismu.((V následujícím textu se chci zabývat určitými tématy spojenými s termínem komunizace v podobě, v jaké ho artikulují „disidenti“, a to hlavně na základě těchto zdrojů: //Dissident// č. 3, 2008; Marcel, „Attack/Withdrawal“, //riff-raff// č. 8, 2006, http://www.riff-raff.se/en/8/attack_withdrawal.php; Marcel, „Communism of withdrawal, and communism of attack“, //riff-raff// č. 7, 2005, http://www.riff-raff.se/en/7/attack_rough.pdf; Marcel, „Hamburgers vs Value“, //riff-raff// č. 3-4, 2003, http://www.riff-raff.se/en/3-4/burgers_vs_value.php; Kim Müller, „Vi ville spela fotboll“, z jeho blogu (rovněž v Dissident č. 3 a v kompilaci textů od Kämpa tillsammans!, //Tillsammans. Gemenskap och klasskamp på samhällsfabrikens golv//, Pluribus, 2009; a různé příspěvky do diskuse o komunizaci ve švédské internetové komunitě Socialism.nu mezi prosincem 2007 a lednem 2008, které napsali Hank (z Kämpa tillsammans!), Gracchus (jeho příspěvek se zdá být hrubou osnovou textu, který se později objevil v //Dissident// č. 3 pod názvem „Kommunismens diakroni: utvägar och flyktförsök“; jednalo se o hlavní teoretický text toho čísla a v pozměněné podobě se objevil i v norském filozofickém časopise //Agora//) a Takeyama; a konečně „Om kommunismens Messias“ na blogu //Haecceitas//, únor 2007. Citace z textů, které jsou uvedeny pod jejich švédským názvem, jsem do angličtiny přeložil sám.))+Na první pohled se zdá být zřejmé, že časopisy //Dissident// a //riff-raff// mají pěkných pár bodů společných a oba projekty sdílejí tentýž teoreticky zvídavý přístup. Specifičtěji se oba pozorně věnují termínu „komunizace“ a snaží se konceptualizovat možné překonání kapitalistického vztahu a ustavení komunismu.((V následujícím textu se chci zabývat určitými tématy spojenými s termínem komunizace v podobě, v jaké ho artikulují „disidenti“, a to hlavně na základě těchto zdrojů: //Dissident// č. 3, 2008; Marcel, „Attack/Withdrawal“, //riff-raff// č. 8, 2006, http://www.riff-raff.se/en/8/attack_withdrawal.php; Marcel, „Communism of withdrawal, and communism of attack“, //riff-raff// č. 7, 2005, http://www.riff-raff.se/en/7/attack_rough.pdf; Marcel, „Hamburgers vs Value“, //riff-raff// č. 3-4, 2003, http://www.riff-raff.se/en/3-4/burgers_vs_value.php; Kim Müller, „Vi ville spela fotboll“, z jeho blogu (rovněž v //Dissident// č. 3 a v kompilaci textů od Kämpa tillsammans!, //Tillsammans. Gemenskap och klasskamp på samhällsfabrikens golv//, Pluribus, 2009; a různé příspěvky do diskuse o komunizaci ve švédské internetové komunitě Socialism.nu mezi prosincem 2007 a lednem 2008, které napsali Hank (z Kämpa tillsammans!), Gracchus (jeho příspěvek se zdá být hrubou osnovou textu, který se později objevil v //Dissident// č. 3 pod názvem „Kommunismens diakroni: utvägar och flyktförsök“; jednalo se o hlavní teoretický text toho čísla a v pozměněné podobě se objevil i v norském filozofickém časopise //Agora//) a Takeyama; a konečně „Om kommunismens Messias“ na blogu //Haecceitas//, únor 2007. Citace z textů, které jsou uvedeny pod jejich švédským názvem, jsem do angličtiny přeložil sám.))
  
 Ve spolupráci s Federativs – nakladatelstvím SAC (švédské anarchosyndikalistické odbory) – vydala koncem roku 2008 „skupina Batko“, která se považuje za „volnou komunitu“, třetí číslo svého časopisu //Dissident//. V tomto třetím čísle, které nese titulek, „Kam míříme?,“ se časopis otevřeně inspiruje konceptuálním systémem, který rozpoznáváme v textech, jež v několika číslech //riff-raff// uveřejnil Marcel – zejména pak jeho rozštěpením pojmu komunizace na vnější a vnitřní rozměr.((Současné číslo se od předchozích „radikálně liší“, ale sdílí totéž „povstalecké téma“. Od „Organizované anarchie“ prvního čísla (2004) s jeho platformistickou perspektivou a obsahem, přes „Povstalecký anarchismus“ druhého čísla (2005) s jeho cílem uvést do Švédska koncept insurekcionismu a zároveň se kriticky rozejít s programem prvního čísla až po „Postscript k //Dissident// č. 2“ (2007), kde se důraz, který druhé číslo kladlo na insurekcionismus jakožto „specifický teoretický proud ve Švédsku“, změnil v pouhé „cenné úhly pohledu a užitečná poučení“. Třetí číslo časopisu chce rozvíjet jeden z aspektů insurekcionismu: jeho „prvek nekontrolovatelnosti“. Toto zužování perspektivy máme chápat tak, že lidem, kteří za časopisem stojí, „nevyhovují očekávání a touhy spojená s úlohou zástupců nějaké tendence.“)) Dověděli jsme se, že poté, co opustil volnou redakční skupinu //riff-raff//, se Marcel stal součástí této „komunity“. Ve spolupráci s Federativs – nakladatelstvím SAC (švédské anarchosyndikalistické odbory) – vydala koncem roku 2008 „skupina Batko“, která se považuje za „volnou komunitu“, třetí číslo svého časopisu //Dissident//. V tomto třetím čísle, které nese titulek, „Kam míříme?,“ se časopis otevřeně inspiruje konceptuálním systémem, který rozpoznáváme v textech, jež v několika číslech //riff-raff// uveřejnil Marcel – zejména pak jeho rozštěpením pojmu komunizace na vnější a vnitřní rozměr.((Současné číslo se od předchozích „radikálně liší“, ale sdílí totéž „povstalecké téma“. Od „Organizované anarchie“ prvního čísla (2004) s jeho platformistickou perspektivou a obsahem, přes „Povstalecký anarchismus“ druhého čísla (2005) s jeho cílem uvést do Švédska koncept insurekcionismu a zároveň se kriticky rozejít s programem prvního čísla až po „Postscript k //Dissident// č. 2“ (2007), kde se důraz, který druhé číslo kladlo na insurekcionismus jakožto „specifický teoretický proud ve Švédsku“, změnil v pouhé „cenné úhly pohledu a užitečná poučení“. Třetí číslo časopisu chce rozvíjet jeden z aspektů insurekcionismu: jeho „prvek nekontrolovatelnosti“. Toto zužování perspektivy máme chápat tak, že lidem, kteří za časopisem stojí, „nevyhovují očekávání a touhy spojená s úlohou zástupců nějaké tendence.“)) Dověděli jsme se, že poté, co opustil volnou redakční skupinu //riff-raff//, se Marcel stal součástí této „komunity“.
Řádek 17: Řádek 17:
 ===== Jedinec, společnost a společenský jedinec ===== ===== Jedinec, společnost a společenský jedinec =====
  
-Vztahy v kapitalistické společnosti jsou převrácené – společenské vztahy mezi jedinci se stávají společenskými vztahy mezi věcmi. „Jedinec si svoji společenskou moc i své pouto se společností nosí v kapse“ (//Grundrisse//), tj. vlastní peníze. Jak řekl Marx, zprvu se zdá být paradoxní, že epocha, která plodí stanovisko „izolovaného jednotlivce“ (//Grundrisse//) – které se objevuje v politické ekonomii i v našem spontánním každodenním myšlení – je rovněž epochou dosud nejrozvinutějších společenských vztahů. Jedinci jsou totiž podmíněni společenskou výrobou, která existuje „mimo ně jako jejich osud“ (//Grundrisse//). Tato historicky určená individuální svoboda je zároveň „nejúplnějším podrobením individuality společenským podmínkám, které nabývají formu objektivních sil, ba přímo vládnoucích předmětů – věcí nezávislých na vztazích mezi jednotlivci samotnými“ (//Grundrisse//). Tyto „vládnoucí předměty“ však vyrábějí jedinci, ale jsou mimo jejich kontrolu a tak se jeví jako „naprosto nezávislé na individuích a odtržené od nich, jako jakýsi svět pro sebe“ (//Německá ideologie//). Kapitál je „smyslově nadsmyslová věc“ (//Kapitál I//) a jedincům „vládnou //abstrakce//“ (//Grundrisse//). Uspokojování potřeb jedince je dnes mnohem více než roku 1846 odvislé od celého světa. Právě proto, že kapitalismus jakožto //třídní společnost// určuje své jednotlivé členy coby specifické členy, „průměrná individua“, třída se „osamostatňuje vzhledem k individuím“; jejich individuální rozvoj je určován jejich třídní příslušností a jsou této příslušnosti „podřízena“ (//Německá ideologie//). Jak napsal Marx v Grundrisse, je „nemožné, aby je [tyto vnější vztahy] individua z jedné třídy atd. překonala en masse, aniž by je zničila.“ Za velmi specifických okolností se jedinec může dostat na vrchol těchto vnějších vztahů, „ale masa těch, kterým vládnou, nemůže, jelikož pouhá jejich existence je výrazem podřízení, nutného podřízení masy individuí.“+Vztahy v kapitalistické společnosti jsou převrácené – společenské vztahy mezi jedinci se stávají společenskými vztahy mezi věcmi. „Jedinec si svoji společenskou moc i své pouto se společností nosí v kapse“ (//Grundrisse//), tj. vlastní peníze. Jak řekl Marx, zprvu se zdá být paradoxní, že epocha, která plodí stanovisko „izolovaného jednotlivce“ (//Grundrisse//) – které se objevuje v politické ekonomii i v našem spontánním každodenním myšlení – je rovněž epochou dosud nejrozvinutějších společenských vztahů. Jedinci jsou totiž podmíněni společenskou výrobou, která existuje „mimo ně jako jejich osud“ (//Grundrisse//). Tato historicky určená individuální svoboda je zároveň „nejúplnějším podrobením individuality společenským podmínkám, které nabývají formu objektivních sil, ba přímo vládnoucích předmětů – věcí nezávislých na vztazích mezi jednotlivci samotnými“ (//Grundrisse//). Tyto „vládnoucí předměty“ však vyrábějí jedinci, ale jsou mimo jejich kontrolu a tak se jeví jako „naprosto nezávislé na individuích a odtržené od nich, jako jakýsi svět pro sebe“ (//Německá ideologie//). Kapitál je „smyslově nadsmyslová věc“ (//Kapitál I//) a jedincům „vládnou //abstrakce//“ (//Grundrisse//). Uspokojování potřeb jedince je dnes mnohem více než roku 1846 odvislé od celého světa. Právě proto, že kapitalismus jakožto //třídní společnost// určuje své jednotlivé členy coby specifické členy, „průměrná individua“, třída se „osamostatňuje vzhledem k individuím“; jejich individuální rozvoj je určován jejich třídní příslušností a jsou této příslušnosti „podřízena“ (//Německá ideologie//). Jak napsal Marx v //Grundrisse//, je „nemožné, aby je [tyto vnější vztahy] individua z jedné třídy atd. překonala en masse, aniž by je zničila.“ Za velmi specifických okolností se jedinec může dostat na vrchol těchto vnějších vztahů, „ale masa těch, kterým vládnou, nemůže, jelikož pouhá jejich existence je výrazem podřízení, nutného podřízení masy individuí.“
  
  
Řádek 52: Řádek 52:
 Zdá se, že „disidenti“ při náčrtu tohoto tzv. binárního vztahu aplikují karteziánský „symetrický produkt“. Jestliže A = B, pak se jejich vztah stává obsolentním, pokud se jeden z těchto dvou faktorů odstraní. A samozřejmě, že je ani nenapadne, že by abdikoval kapitalista. Proto skrze odmítnutí pracovat, odmítnutí hrát svoji roli pracujícího atd., „skuteční“ pracující ve všech takových případech ruší koncept kapitálu a spolu s ním vztah jako takový. Ve světě diskursu snad, ale kapitalismus nelze odkecat. Společenské fenomény se ruší společenskými procesy. //Nestačí ani nelze// „odejít“, obrátit se zády ke kapitálu či práci, odvrátit od nich hlavu a zamumlat přitom pár otřepaných a vzteklých frází. Zdá se, že „disidenti“ při náčrtu tohoto tzv. binárního vztahu aplikují karteziánský „symetrický produkt“. Jestliže A = B, pak se jejich vztah stává obsolentním, pokud se jeden z těchto dvou faktorů odstraní. A samozřejmě, že je ani nenapadne, že by abdikoval kapitalista. Proto skrze odmítnutí pracovat, odmítnutí hrát svoji roli pracujícího atd., „skuteční“ pracující ve všech takových případech ruší koncept kapitálu a spolu s ním vztah jako takový. Ve světě diskursu snad, ale kapitalismus nelze odkecat. Společenské fenomény se ruší společenskými procesy. //Nestačí ani nelze// „odejít“, obrátit se zády ke kapitálu či práci, odvrátit od nich hlavu a zamumlat přitom pár otřepaných a vzteklých frází.
  
-Ovšem pozvedneme-li hlavy a pokusíme se uzřít všechny ty sračky tak, jak se objevují před našima očima – kupříkladu „průměrný den“ na „průměrném pracovišti“ (Dissident č. 3) – nebo se trochu víc začteme do Marxova //opus magnum//((Jakmile opustíme oběh zboží a vstoupíme do „skryté říše výroby“, stává se ještě více vzrušujícím a zajímavějším, ale to bychom museli číst dál a pročíst se až ke třetímu oddílu první knihy. Aniž bych prozrazoval, jak příběh skončí, mohu vám říci, že než dočtete poslední stránku, budete toho o průměrném dni na průměrném pracovišti vědět mnohem více.)) (proč ne?), zcela jasně a bolestně pochopíme, že třídní vztah je //asymetrický//, neboť je to vždy práce, co se přivtěluje ke kapitálu. Veškeré zdání ekvivalentnosti mizí, jakmile pochopíme, jak je logika //prakticky určena//.((Jedním z paradoxů kapitalismu je, že směna mezi dělníkem a kapitalistou se odehrává jako směna ekvivalentů, ale zboží, které dělník prodává, jeho schopnost vyrábět nadhodnotu, je vlastně užitnou hodnotou, kterou kapitalista chce, jedinou užitnou hodnotou, která dokáže zhodnotit kapitál. Záhadný charakter zisku je postaven na této směně ekvivalentů.))+Ovšem pozvedneme-li hlavy a pokusíme se uzřít všechny ty sračky tak, jak se objevují před našima očima – kupříkladu „průměrný den“ na „průměrném pracovišti“ (//Dissident// č. 3) – nebo se trochu víc začteme do Marxova //opus magnum//((Jakmile opustíme oběh zboží a vstoupíme do „skryté říše výroby“, stává se ještě více vzrušujícím a zajímavějším, ale to bychom museli číst dál a pročíst se až ke třetímu oddílu první knihy. Aniž bych prozrazoval, jak příběh skončí, mohu vám říci, že než dočtete poslední stránku, budete toho o průměrném dni na průměrném pracovišti vědět mnohem více.)) (proč ne?), zcela jasně a bolestně pochopíme, že třídní vztah je //asymetrický//, neboť je to vždy práce, co se přivtěluje ke kapitálu. Veškeré zdání ekvivalentnosti mizí, jakmile pochopíme, jak je logika //prakticky určena//.((Jedním z paradoxů kapitalismu je, že směna mezi dělníkem a kapitalistou se odehrává jako směna ekvivalentů, ale zboží, které dělník prodává, jeho schopnost vyrábět nadhodnotu, je vlastně užitnou hodnotou, kterou kapitalista chce, jedinou užitnou hodnotou, která dokáže zhodnotit kapitál. Záhadný charakter zisku je postaven na této směně ekvivalentů.))
  
 „Konkrétní dělníci“ nebo „soukromé práce“ individualistického diskursu „disidentů“ se odpoutávají od souhrnné práce, ale ve //skutečnosti// jsou „živelně vzniklým rozvětvením společenské dělby práce a nalézají se v situaci všestranné vzájemné závislosti“ (//Kapitál I//). V diskursu „disidentů“ zaznívá chápání produktivního dělníka „z hlediska prostého pracovního procesu“, které – jak nám řekl Marx (už dvakrát) – není „rozhodně dostačující k pokrytí kapitalistického výrobního procesu“ (//Kapitál I//). Jakmile kapitalistický proces výroby nabývá svůj kooperativní charakter, pojmy produktivní práce a produktivní dělník se nutně rozšiřují a proměňují. Se zavedením automatických strojů „mu stačí, když je orgánem souhrnného dělníka a vykonává některou z jemu podléhajících funkcí“ (//Kapitál I//) – je odsouzen k tomuto „neštěstí“. V rozvinutém kapitalistickém výrobním procesu dělník není jeho hlavní postavou, nýbrž stojí vedle tohoto procesu. Takto kapitál postuluje „v rostoucí míře přebytečné jako podmínku – otázka života a smrti – pro potřebné“ (//Grundrisse//). Právě díky tomu je kapitál rozporem v pohybu, protože se snaží zredukovat nutnou práci na minimum a zároveň je pracovní doba jeho jediným zdrojem a měřítkem. Jedná se o „nutnou tendenci kapitálu“ a //zároveň// právě ona ho konceptuálně činí historicky přechodným výrobním způsobem. „Kapitál tedy pracuje na svém rozkladu coby formy panující výrobě“ (//Grundrisse//). „Konkrétní dělníci“ nebo „soukromé práce“ individualistického diskursu „disidentů“ se odpoutávají od souhrnné práce, ale ve //skutečnosti// jsou „živelně vzniklým rozvětvením společenské dělby práce a nalézají se v situaci všestranné vzájemné závislosti“ (//Kapitál I//). V diskursu „disidentů“ zaznívá chápání produktivního dělníka „z hlediska prostého pracovního procesu“, které – jak nám řekl Marx (už dvakrát) – není „rozhodně dostačující k pokrytí kapitalistického výrobního procesu“ (//Kapitál I//). Jakmile kapitalistický proces výroby nabývá svůj kooperativní charakter, pojmy produktivní práce a produktivní dělník se nutně rozšiřují a proměňují. Se zavedením automatických strojů „mu stačí, když je orgánem souhrnného dělníka a vykonává některou z jemu podléhajících funkcí“ (//Kapitál I//) – je odsouzen k tomuto „neštěstí“. V rozvinutém kapitalistickém výrobním procesu dělník není jeho hlavní postavou, nýbrž stojí vedle tohoto procesu. Takto kapitál postuluje „v rostoucí míře přebytečné jako podmínku – otázka života a smrti – pro potřebné“ (//Grundrisse//). Právě díky tomu je kapitál rozporem v pohybu, protože se snaží zredukovat nutnou práci na minimum a zároveň je pracovní doba jeho jediným zdrojem a měřítkem. Jedná se o „nutnou tendenci kapitálu“ a //zároveň// právě ona ho konceptuálně činí historicky přechodným výrobním způsobem. „Kapitál tedy pracuje na svém rozkladu coby formy panující výrobě“ (//Grundrisse//).
Řádek 60: Řádek 60:
 Tendence redukovat variabilní kapitál v poměru ke kapitálu konstantnímu, která se projevuje vytlačováním pracujícího z bezprostředního pracovního procesu a jeho přivtělováním ke konstantnímu kapitálu v podobě strojů, stále více snižuje důležitost bezprostředního pracovního procesu pro kapitalistický výrobní proces. Po přivtělení vědy a „obecného intelektu“ ve stále vyšší míře zhodnocuje kapitál celková produktivní síla pracujících. Vzhledem k této tendenci „mimořádný růst produktivity velkého průmyslu doprovázený jak intenzivnějším, tak extenzivnějším vykořisťováním pracovní síly ve všech ostatních sférách výroby, umožňuje neproduktivní zaměstnávání stále širších částí dělnické třídy. A tak se ve stále větším měřítku mohou reprodukovat starodávní domácí otroci, kterým se říká služebná třída a patří do ní sluhové, služky, lokajové atd.“ (//Kapitál I//). A ti jsou ještě více vystaveni vrtkavé poptávce kapitálu po práci. Tendence redukovat variabilní kapitál v poměru ke kapitálu konstantnímu, která se projevuje vytlačováním pracujícího z bezprostředního pracovního procesu a jeho přivtělováním ke konstantnímu kapitálu v podobě strojů, stále více snižuje důležitost bezprostředního pracovního procesu pro kapitalistický výrobní proces. Po přivtělení vědy a „obecného intelektu“ ve stále vyšší míře zhodnocuje kapitál celková produktivní síla pracujících. Vzhledem k této tendenci „mimořádný růst produktivity velkého průmyslu doprovázený jak intenzivnějším, tak extenzivnějším vykořisťováním pracovní síly ve všech ostatních sférách výroby, umožňuje neproduktivní zaměstnávání stále širších částí dělnické třídy. A tak se ve stále větším měřítku mohou reprodukovat starodávní domácí otroci, kterým se říká služebná třída a patří do ní sluhové, služky, lokajové atd.“ (//Kapitál I//). A ti jsou ještě více vystaveni vrtkavé poptávce kapitálu po práci.
  
-Výše napsaným jsem se snažil ukázat, že podle mého se „disidenti“ rozhodli vystavět části své argumentace na //logické// možnosti komunizace, a to s použitím termínů, které známe z Marxovy (konceptuální) analýzy prosté reprodukce a rovněž prostého pracovního procesu, hlavně z první kapitoly //Kapitálu I// a ze spisku //Ke kritice politické ekonomie// a z hrubších rukopisů jeho //Grundrisse//. Je zřejmé, že tu jsou poměrně vázáni na text, protože vycházejí ze švédského výboru z //Grundrisse//.((Částečně to lze vysvětlit skutečností, že text z Dissident č. 3, na nějž se tu odvolávám, je paralelně „kritickým“ čtením Negriho //Marx beyond Marx//.)) Na této nejabstraktnější rovině analýzy se kapitál a práce ještě nejeví jako třídní vztah. V těchto „čistých abstrakcích“ výrobci zboží vstupují do vzájemného vztahu, aby směnili svá zboží, směnnou hodnotu za užitnou hodnotu a naopak. Podle tohoto marxiánsky formálního určení aktu směny mezi jedinci, coby subjekty směny, je jejich vztah „vztahem rovnosti“ (//Grundrisse//). Ale i když „už jednoduché formy směnné hodnoty a peněz latentně obsahují protiklad mezi prací a kapitálem“ (//Grundrisse//), z tohoto „jednoduchého určení“ nelze kapitalistický vztah chápat jako třídní rozpor. Jsem v pokušení uvěřit, že „disidenti“ čtou //možný// konec kapitalistického vztahu coby třídního rozporu jako logický, a to na základě jistých pasáží jako je kupříkladu tato z //Grundrisse//:+Výše napsaným jsem se snažil ukázat, že podle mého se „disidenti“ rozhodli vystavět části své argumentace na //logické// možnosti komunizace, a to s použitím termínů, které známe z Marxovy (konceptuální) analýzy prosté reprodukce a rovněž prostého pracovního procesu, hlavně z první kapitoly //Kapitálu I// a ze spisku //Ke kritice politické ekonomie// a z hrubších rukopisů jeho //Grundrisse//. Je zřejmé, že tu jsou poměrně vázáni na text, protože vycházejí ze švédského výboru z //Grundrisse//.((Částečně to lze vysvětlit skutečností, že text z //Dissident// č. 3, na nějž se tu odvolávám, je paralelně „kritickým“ čtením Negriho //Marx beyond Marx//.)) Na této nejabstraktnější rovině analýzy se kapitál a práce ještě nejeví jako třídní vztah. V těchto „čistých abstrakcích“ výrobci zboží vstupují do vzájemného vztahu, aby směnili svá zboží, směnnou hodnotu za užitnou hodnotu a naopak. Podle tohoto marxiánsky formálního určení aktu směny mezi jedinci, coby subjekty směny, je jejich vztah „vztahem rovnosti“ (//Grundrisse//). Ale i když „už jednoduché formy směnné hodnoty a peněz latentně obsahují protiklad mezi prací a kapitálem“ (//Grundrisse//), z tohoto „jednoduchého určení“ nelze kapitalistický vztah chápat jako třídní rozpor. Jsem v pokušení uvěřit, že „disidenti“ čtou //možný// konec kapitalistického vztahu coby třídního rozporu jako logický, a to na základě jistých pasáží jako je kupříkladu tato z //Grundrisse//:
  
->„Aby se úspora stala kapitálem, předpokládá sama práci jako ne-kapitál proti kapitálu; tedy protiklad, který má být v nějakém bodě zrušen, nastolit v jiném bodě. Kdyby tedy už v původním vztahu nebyla předmětem a //produktem// směny dělníkovy – jako produkt pouhé směny to nemůže být jiný produkt – užitná hodnota, životní prostředek, uspokojení bezprostřední potřeby, stažení ekvivalentu z oběhu, ekvivalentu, který je do něho vložen, aby byl likvidován spotřebou – pak by práce nestála proti kapitálu jako práce, jako nekapitál, ale jako kapitál. Ale také kapitál nemůže stát proti kapitálu, nestojí-li proti kapitálu práce, protože kapitál je kapitálem jen jako ne-práce; v tomto protikladném vztahu. Rušil by se tedy pojem a vztah kapitálu samého.“((srovnej rovněž s: „Dělník může silou vůle, fyzickou silou a vytrvalostí, lakotou atd. přeměnit svou minci v peníze jen výjimečně, jen jako výjimka ze své třídy a z obecných podmínek svého jsoucna“ (tamtéž); „Je možné, aby i jednotlivý dělník přestal být prací samou pro sebe; může zdědit, ukrást atd. peníze. Ale pak přestává být dělníkem“ (tamtéž).))+>„Aby se úspora stala kapitálem, předpokládá sama práci jako ne-kapitál proti kapitálu; tedy protiklad, který má být v nějakém bodě zrušen, nastolit v jiném bodě. Kdyby tedy už v původním vztahu nebyla předmětem a //produktem// směny dělníkovy – jako produkt pouhé směny to nemůže být jiný produkt – užitná hodnota, životní prostředek, uspokojení bezprostřední potřeby, stažení ekvivalentu z oběhu, ekvivalentu, který je do něho vložen, aby byl likvidován spotřebou – pak by práce nestála proti kapitálu jako práce, jako nekapitál, ale jako kapitál. Ale také kapitál nemůže stát proti kapitálu, nestojí-li proti kapitálu práce, protože kapitál je kapitálem jen jako ne-práce; v tomto protikladném vztahu. Rušil by se tedy pojem a vztah kapitálu samého.“((srovnej rovněž s: „Dělník může silou vůle, fyzickou silou a vytrvalostí, lakotou atd. přeměnit svou minci v peníze jen výjimečně, jen jako výjimka ze své třídy a z obecných podmínek svého jsoucna“ (tamtéž); „Je možné, aby i jednotlivý dělník přestal být prací samou pro sebe; může zdědit, ukrást atd. peníze. Ale pak přestává být //dělníkem//“ (tamtéž).))
  
 V této pasáži Marx polemizuje s ideou „buržoazní filantropie“, že se dělníci mohou ze svého postavení osvobodit tak, že si našetří „peníze řádnou askezí“. Marx odpovídá, že když už peníze nefungují jako kapitál, jako „ne-práce“, ruší se „pojem a vztah kapitálu samého.“ Zdálo by se, že Marx tu evidentně dává sarkastický políček pokryteckým apologetům. Avšak po novém čtení „disidentů“ se jeho slova proměňují ve zbraň, pravou revoluční strategii, „teorii pro praxi“ (neboť „disidenti“ milují agitaci), v níž se dělník – neboli „nekapitál“ – jakožto výrobce a spotřebitel vymaní z „všeobecného oběhu“ a takto „zlikviduje“ svůj protiklad, kapitál – neboli „ne-práci“. Zdá se tudíž, že provést revoluci je stejně snadné jako zalitovat posledního nákupu v supermarketu. V této pasáži Marx polemizuje s ideou „buržoazní filantropie“, že se dělníci mohou ze svého postavení osvobodit tak, že si našetří „peníze řádnou askezí“. Marx odpovídá, že když už peníze nefungují jako kapitál, jako „ne-práce“, ruší se „pojem a vztah kapitálu samého.“ Zdálo by se, že Marx tu evidentně dává sarkastický políček pokryteckým apologetům. Avšak po novém čtení „disidentů“ se jeho slova proměňují ve zbraň, pravou revoluční strategii, „teorii pro praxi“ (neboť „disidenti“ milují agitaci), v níž se dělník – neboli „nekapitál“ – jakožto výrobce a spotřebitel vymaní z „všeobecného oběhu“ a takto „zlikviduje“ svůj protiklad, kapitál – neboli „ne-práci“. Zdá se tudíž, že provést revoluci je stejně snadné jako zalitovat posledního nákupu v supermarketu.
Řádek 70: Řádek 70:
 Na té nejbanálnější rovině pracující bojují //jako pracující//, individuálně a společně. Někdy, aby trochu vylepšili svoji existenci, ale nejčastěji, aby se jim ještě víc nezhoršila, někdy z čiré nudy nebo aby se zasmáli na účet šéfa, odborového funkcionáře nebo kolegy. Skupina Kämpa tillsammans! („Bojujme společně!“) od svého vzniku odvádí ve Švédsku chvályhodnou práci, když se snaží tento každodenní odpor konkrétně a osobně zaznamenat. Jejich konkrétní aplikace „militantního výzkumu“ se mnohokrát ukázala přínosná a inspirativní. Přímo bych řekl, že tento každodenní boj „vzpouzející se, ale pružné lidské povahy“ (//Kapitál I//) bychom mohli chápat jako banální podmínku veškerého boje, neboť vyjadřuje, co to znamená být v této společnosti //proletářem//. Vidím totéž a angažuji se v tom. Lišíme se však v tom, jak chápeme to, co vidíme a děláme. Na té nejbanálnější rovině pracující bojují //jako pracující//, individuálně a společně. Někdy, aby trochu vylepšili svoji existenci, ale nejčastěji, aby se jim ještě víc nezhoršila, někdy z čiré nudy nebo aby se zasmáli na účet šéfa, odborového funkcionáře nebo kolegy. Skupina Kämpa tillsammans! („Bojujme společně!“) od svého vzniku odvádí ve Švédsku chvályhodnou práci, když se snaží tento každodenní odpor konkrétně a osobně zaznamenat. Jejich konkrétní aplikace „militantního výzkumu“ se mnohokrát ukázala přínosná a inspirativní. Přímo bych řekl, že tento každodenní boj „vzpouzející se, ale pružné lidské povahy“ (//Kapitál I//) bychom mohli chápat jako banální podmínku veškerého boje, neboť vyjadřuje, co to znamená být v této společnosti //proletářem//. Vidím totéž a angažuji se v tom. Lišíme se však v tom, jak chápeme to, co vidíme a děláme.
  
-Pro dnešní „disidenty“ je touto permanentní tenzí a dynamikou v kapitalismu //komunizace// – „prostá věc“, cosi, co se děje „pořád“; v každém jednotlivém případě, kdy se otevírá sféra, která se již nepodřizuje logice kapitalistické totality: „Mohou to být nepokoje, okupace a odmítání pracovat, ale také to mohou být jazykové, intelektuální a poetické únikové cesty“ (//Dissident77 č. 3). Své naděje vkládají v „anonymní odpor“, který podryje kapitalismus jako termiti.((Přinejmenším ve Švédsku přišli s konceptem „anonymního odporu“ Kämpa tillsammans! na začátku 21. století a označuje masu „drobných a skrytých útoků proti námezdní práci“ a kapitálu, k nimž dochází každodenně. Analogie s „termity“, kteří se „pomalu prokousávají základy, na nichž spočívá kapitalismus“ (jak tento termín definuje Marcel v jeho textu „Hamburgers vs Value“ z //riff-raff// č. 3-4), pochází od indické skupiny Kammunist Kranti. Tyto myšlenky se znovu objevují v časopisu Dissident a například na blogu „Kim Müller“, i když dnes se tento pojem zdá být filozoficky zatížený.)) (Takovéto „vystoupení z toho, co tu jest,“ mi připomíná revolučně syndikalistickou „generální stávku“, která má přivodit kolaps kapitalistického systému tím, že pracující masově odmítnou pracovat.) Tato banální a pragmatická komunizace se prý objevuje tehdy, když má podrývání a odmítání ze strany jednotlivých pracujících – neboli „soukromých prací“ – „sklon zablokovat určení práce jako produktiní práce“ (Gracchus). Říkají, že jednotlivý dělník je „schopen vzdorovat svému produktivnímu určení“ (tamtéž), a že právě tehdy, když se takovéto „pokusy vymanit se“ rozšíří a dosáhnou „simultaneity“, kapitalistický vztah vykrvácí a zůstane ležet jako mršina ve stepích dějin. Podle tohoto chápání má komunizace pouze //kvantitativní// meze: časové, prostorové a co do počtu účastníků. Obezřetně pak dodávají: „…přinejmenším na jejich pracovišti“; „Ovšem vše se to událo v rámci faktického pracoviště, nikam dál jsme se nedostali…“; „…bohužel v rámci reprodukce specifické instituce“ (pracovní agentura); atd. (viz Kim Müller). Podle nich tyto meze nemusí být v určitý moment boje překonány //kvalitativním zlomem//.+Pro dnešní „disidenty“ je touto permanentní tenzí a dynamikou v kapitalismu //komunizace// – „prostá věc“, cosi, co se děje „pořád“; v každém jednotlivém případě, kdy se otevírá sféra, která se již nepodřizuje logice kapitalistické totality: „Mohou to být nepokoje, okupace a odmítání pracovat, ale také to mohou být jazykové, intelektuální a poetické únikové cesty“ (//Dissident// č. 3). Své naděje vkládají v „anonymní odpor“, který podryje kapitalismus jako termiti.((Přinejmenším ve Švédsku přišli s konceptem „anonymního odporu“ Kämpa tillsammans! na začátku 21. století a označuje masu „drobných a skrytých útoků proti námezdní práci“ a kapitálu, k nimž dochází každodenně. Analogie s „termity“, kteří se „pomalu prokousávají základy, na nichž spočívá kapitalismus“ (jak tento termín definuje Marcel v jeho textu „Hamburgers vs Value“ z //riff-raff// č. 3-4), pochází od indické skupiny Kammunist Kranti. Tyto myšlenky se znovu objevují v časopisu Dissident a například na blogu „Kim Müller“, i když dnes se tento pojem zdá být filozoficky zatížený.)) (Takovéto „vystoupení z toho, co tu jest,“ mi připomíná revolučně syndikalistickou „generální stávku“, která má přivodit kolaps kapitalistického systému tím, že pracující masově odmítnou pracovat.) Tato banální a pragmatická komunizace se prý objevuje tehdy, když má podrývání a odmítání ze strany jednotlivých pracujících – neboli „soukromých prací“ – „sklon zablokovat určení práce jako produktiní práce“ (Gracchus). Říkají, že jednotlivý dělník je „schopen vzdorovat svému produktivnímu určení“ (tamtéž), a že právě tehdy, když se takovéto „pokusy vymanit se“ rozšíří a dosáhnou „simultaneity“, kapitalistický vztah vykrvácí a zůstane ležet jako mršina ve stepích dějin. Podle tohoto chápání má komunizace pouze //kvantitativní// meze: časové, prostorové a co do počtu účastníků. Obezřetně pak dodávají: „…přinejmenším na jejich pracovišti“; „Ovšem vše se to událo v rámci faktického pracoviště, nikam dál jsme se nedostali…“; „…bohužel v rámci reprodukce specifické instituce“ (pracovní agentura); atd. (viz Kim Müller). Podle nich tyto meze nemusí být v určitý moment boje překonány //kvalitativním zlomem//.
  
 V chápání „disidentů“ tyto pokusy jednotlivých proletářů vymanit se kopou „podzemní tunely“, které se spojují s dalšími „vyhloubenými prostorami“ a vytvářejí //rhizomy// (tento termín si vypůjčili od Deleuze a Guattariho a znamená „nekontrolovatelné kompozice“). Důležité je, že „negují způsob, kterým fungují stávající vztahy, a jak se jim daří existovat ve společenství s dalšími komunizujícími počiny“ (//Dissident// č. 3). Dalším obrazem, který si vypůjčili, jsou „zahrady“ Ernsta Jüngera, které představují „útočiště, v němž se logika současnosti nedokáže ustavit“; mohou se „posunout ven z celku a zároveň jsou dnes viditelné jedině skrze celek – lze je pochopit jen prostřednictvím jejich vztahů k realitě, kterou pouhou svojí existencí negují“ (tamtéž). V chápání „disidentů“ tyto pokusy jednotlivých proletářů vymanit se kopou „podzemní tunely“, které se spojují s dalšími „vyhloubenými prostorami“ a vytvářejí //rhizomy// (tento termín si vypůjčili od Deleuze a Guattariho a znamená „nekontrolovatelné kompozice“). Důležité je, že „negují způsob, kterým fungují stávající vztahy, a jak se jim daří existovat ve společenství s dalšími komunizujícími počiny“ (//Dissident// č. 3). Dalším obrazem, který si vypůjčili, jsou „zahrady“ Ernsta Jüngera, které představují „útočiště, v němž se logika současnosti nedokáže ustavit“; mohou se „posunout ven z celku a zároveň jsou dnes viditelné jedině skrze celek – lze je pochopit jen prostřednictvím jejich vztahů k realitě, kterou pouhou svojí existencí negují“ (tamtéž).
Řádek 98: Řádek 98:
 >Strana je produkcí diachronního přechodného období, tj. aby komunizace přežila, musí se šířit na úkor toho, co je jí cizí: kapitálu. Jelikož strana funguje jako Gemeinwesen, musí být řešením problému nastoleného třídním bojem. >Strana je produkcí diachronního přechodného období, tj. aby komunizace přežila, musí se šířit na úkor toho, co je jí cizí: kapitálu. Jelikož strana funguje jako Gemeinwesen, musí být řešením problému nastoleného třídním bojem.
  
-Podle jejich logického konceptu vede „vytváření ‘uvolněných’ vztahů“ k „pasivitě“ (nová verze Leninova „revolučního defétismu“?), „blokádě“ a tak dále, které se už nalézají „za negací“, protože „likvidují základ, na němž stojí oba póly.“ Teoreticky to lze „ověřit“ a prakticky k tomu dochází „skrze produkci revolucionářů“ („Attack/Withdrawal“).((Blog Haecceitas ve svém příspěvku „O mesiáši komunismu“ připouští, že pojem „pasivity“ vede myšlení k „transcendentalismu, idealismu, mesianismu,“ což může být „provokativní při vstupu do „diskursu“, kterému stále „dominují ‘marxisté’.“ Od příchodu k avanturismu; od příchodu komunismu k bezprostřednosti komunizace.))+Podle jejich logického konceptu vede „vytváření ‘uvolněných’ vztahů“ k „pasivitě“ (nová verze Leninova „revolučního defétismu“?), „blokádě“ a tak dále, které se už nalézají „za negací“, protože „likvidují základ, na němž stojí oba póly.“ Teoreticky to lze „ověřit“ a prakticky k tomu dochází „skrze produkci revolucionářů“ („Attack/Withdrawal“).((Blog //Haecceitas// ve svém příspěvku „O mesiáši komunismu“ připouští, že pojem „pasivity“ vede myšlení k „transcendentalismu, idealismu, mesianismu,“ což může být „provokativní při vstupu do „diskursu“, kterému stále „dominují ‘marxisté’.“ Od příchodu k avanturismu; od příchodu komunismu k bezprostřednosti komunizace.))
  
 „Exkomunikují-li“ sami sebe ze společenství kapitálu, mohou revolucionáři zakládat nekapitalistické (či už ne kapitalistické) enklávy jako cosi, co je vně kapitalistického celku. Tyto jüngeriánské „zahrady“ se stanou útočištěm komunistů či spíše bývalých komunistů,((srovnej s blogem Haecceitas, kde se říká: „Jestliže příchod komunismu nelze konceptualizovat, proč si říkat komunista a proč vůbec dělat teorii?“)) kteří v nich povedou život podobný Epikúrovým bohům v intermundiích – v prostorech mezi světy, bez jakéhokoli vlivu na vesmír nebo život lidí. Neboť jaký výsledek to bude mít, exkomunikujeme-li sami sebe, obrátíme-li se zády ke kapitalistickému procesu výroby, když kapitál sám vyhazuje (či exkomunikuje) své dělníky ve velkém i v malém? „Exkomunikují-li“ sami sebe ze společenství kapitálu, mohou revolucionáři zakládat nekapitalistické (či už ne kapitalistické) enklávy jako cosi, co je vně kapitalistického celku. Tyto jüngeriánské „zahrady“ se stanou útočištěm komunistů či spíše bývalých komunistů,((srovnej s blogem Haecceitas, kde se říká: „Jestliže příchod komunismu nelze konceptualizovat, proč si říkat komunista a proč vůbec dělat teorii?“)) kteří v nich povedou život podobný Epikúrovým bohům v intermundiích – v prostorech mezi světy, bez jakéhokoli vlivu na vesmír nebo život lidí. Neboť jaký výsledek to bude mít, exkomunikujeme-li sami sebe, obrátíme-li se zády ke kapitalistickému procesu výroby, když kapitál sám vyhazuje (či exkomunikuje) své dělníky ve velkém i v malém?