| Obě strany předchozí revize
Předchozí verze
Následující verze
|
Předchozí verze
Následující verze
Obě strany příští revize
|
cs:marcel-crusoe-a-byvali-komuniste-v-intermundiich [2015/04/28 13:56]
eaustreum |
cs:marcel-crusoe-a-byvali-komuniste-v-intermundiich [2015/04/28 14:24]
eaustreum |
| ===== Anonymní odpor a rhizom. „Generální stávka“ termitů ===== | ===== Anonymní odpor a rhizom. „Generální stávka“ termitů ===== |
| |
| Na té nejbanálnější rovině pracující bojují jako pracující, individuálně a společně. Někdy, aby trochu vylepšili svoji existenci, ale nejčastěji, aby se jim ještě víc nezhoršila, někdy z čiré nudy nebo aby se zasmáli na účet šéfa, odborového funkcionáře nebo kolegy. Skupina Kämpa tillsammans! („Bojujme společně!“) od svého vzniku odvádí ve Švédsku chvályhodnou práci, když se snaží tento každodenní odpor konkrétně a osobně zaznamenat. Jejich konkrétní aplikace „militantního výzkumu“ se mnohokrát ukázala přínosná a inspirativní. Přímo bych řekl, že tento každodenní boj „vzpouzející se, ale pružné lidské povahy“ (Kapitál I) bychom mohli chápat jako banální podmínku veškerého boje, neboť vyjadřuje, co to znamená být v této společnosti proletářem. Vidím totéž a angažuji se v tom. Lišíme se však v tom, jak chápeme to, co vidíme a děláme. | Na té nejbanálnější rovině pracující bojují //jako pracující//, individuálně a společně. Někdy, aby trochu vylepšili svoji existenci, ale nejčastěji, aby se jim ještě víc nezhoršila, někdy z čiré nudy nebo aby se zasmáli na účet šéfa, odborového funkcionáře nebo kolegy. Skupina Kämpa tillsammans! („Bojujme společně!“) od svého vzniku odvádí ve Švédsku chvályhodnou práci, když se snaží tento každodenní odpor konkrétně a osobně zaznamenat. Jejich konkrétní aplikace „militantního výzkumu“ se mnohokrát ukázala přínosná a inspirativní. Přímo bych řekl, že tento každodenní boj „vzpouzející se, ale pružné lidské povahy“ (//Kapitál I//) bychom mohli chápat jako banální podmínku veškerého boje, neboť vyjadřuje, co to znamená být v této společnosti //proletářem//. Vidím totéž a angažuji se v tom. Lišíme se však v tom, jak chápeme to, co vidíme a děláme. |
| |
| Pro dnešní „disidenty“ je touto permanentní tenzí a dynamikou v kapitalismu komunizace – „prostá věc“, cosi, co se děje „pořád“; v každém jednotlivém případě, kdy se otevírá sféra, která se již nepodřizuje logice kapitalistické totality: „Mohou to být nepokoje, okupace a odmítání pracovat, ale také to mohou být jazykové, intelektuální a poetické únikové cesty“ (Dissident č. 3). Své naděje vkládají v „anonymní odpor“, který podryje kapitalismus jako termiti.((Přinejmenším ve Švédsku přišli s konceptem „anonymního odporu“ Kämpa tillsammans! na začátku 21. století a označuje masu „drobných a skrytých útoků proti námezdní práci“ a kapitálu, k nimž dochází každodenně. Analogie s „termity“, kteří se „pomalu prokousávají základy, na nichž spočívá kapitalismus“ (jak tento termín definuje Marcel v jeho textu „Hamburgers vs Value“ z //riff-raff// č. 3-4), pochází od indické skupiny Kammunist Kranti. Tyto myšlenky se znovu objevují v časopisu Dissident a například na blogu „Kim Müller“, i když dnes se tento pojem zdá být filozoficky zatížený.)) (Takovéto „vystoupení z toho, co tu jest,“ mi připomíná revolučně syndikalistickou „generální stávku“, která má přivodit kolaps kapitalistického systému tím, že pracující masově odmítnou pracovat.) Tato banální a pragmatická komunizace se prý objevuje tehdy, když má podrývání a odmítání ze strany jednotlivých pracujících – neboli „soukromých prací“ – „sklon zablokovat určení práce jako produktiní práce“ (Gracchus). Říkají, že jednotlivý dělník je „schopen vzdorovat svému produktivnímu určení“ (tamtéž), a že právě tehdy, když se takovéto „pokusy vymanit se“ rozšíří a dosáhnou „simultaneity“, kapitalistický vztah vykrvácí a zůstane ležet jako mršina ve stepích dějin. Podle tohoto chápání má komunizace pouze kvantitativní meze: časové, prostorové a co do počtu účastníků. Obezřetně pak dodávají: „…přinejmenším na jejich pracovišti“; „Ovšem vše se to událo v rámci faktického pracoviště, nikam dál jsme se nedostali…“; „…bohužel v rámci reprodukce specifické instituce“ (pracovní agentura); atd. (viz Kim Müller). Podle nich tyto meze nemusí být v určitý moment boje překonány kvalitativním zlomem. | Pro dnešní „disidenty“ je touto permanentní tenzí a dynamikou v kapitalismu //komunizace// – „prostá věc“, cosi, co se děje „pořád“; v každém jednotlivém případě, kdy se otevírá sféra, která se již nepodřizuje logice kapitalistické totality: „Mohou to být nepokoje, okupace a odmítání pracovat, ale také to mohou být jazykové, intelektuální a poetické únikové cesty“ (//Dissident// č. 3). Své naděje vkládají v „anonymní odpor“, který podryje kapitalismus jako termiti.((Přinejmenším ve Švédsku přišli s konceptem „anonymního odporu“ Kämpa tillsammans! na začátku 21. století a označuje masu „drobných a skrytých útoků proti námezdní práci“ a kapitálu, k nimž dochází každodenně. Analogie s „termity“, kteří se „pomalu prokousávají základy, na nichž spočívá kapitalismus“ (jak tento termín definuje Marcel v jeho textu „Hamburgers vs Value“ z //riff-raff// č. 3-4), pochází od indické skupiny Kammunist Kranti. Tyto myšlenky se znovu objevují v časopisu Dissident a například na blogu „Kim Müller“, i když dnes se tento pojem zdá být filozoficky zatížený.)) (Takovéto „vystoupení z toho, co tu jest,“ mi připomíná revolučně syndikalistickou „generální stávku“, která má přivodit kolaps kapitalistického systému tím, že pracující masově odmítnou pracovat.) Tato banální a pragmatická komunizace se prý objevuje tehdy, když má podrývání a odmítání ze strany jednotlivých pracujících – neboli „soukromých prací“ – „sklon zablokovat určení práce jako produktiní práce“ (Gracchus). Říkají, že jednotlivý dělník je „schopen vzdorovat svému produktivnímu určení“ (tamtéž), a že právě tehdy, když se takovéto „pokusy vymanit se“ rozšíří a dosáhnou „simultaneity“, kapitalistický vztah vykrvácí a zůstane ležet jako mršina ve stepích dějin. Podle tohoto chápání má komunizace pouze //kvantitativní// meze: časové, prostorové a co do počtu účastníků. Obezřetně pak dodávají: „…přinejmenším na jejich pracovišti“; „Ovšem vše se to událo v rámci faktického pracoviště, nikam dál jsme se nedostali…“; „…bohužel v rámci reprodukce specifické instituce“ (pracovní agentura); atd. (viz Kim Müller). Podle nich tyto meze nemusí být v určitý moment boje překonány //kvalitativním zlomem//. |
| |
| V chápání „disidentů“ tyto pokusy jednotlivých proletářů vymanit se kopou „podzemní tunely“, které se spojují s dalšími „vyhloubenými prostorami“ a vytvářejí rhizomy (tento termín si vypůjčili od Deleuze a Guattariho a znamená „nekontrolovatelné kompozice“). Důležité je, že „negují způsob, kterým fungují stávající vztahy, a jak se jim daří existovat ve společenství s dalšími komunizujícími počiny“ (Dissident č. 3). Dalším obrazem, který si vypůjčili, jsou „zahrady“ Ernsta Jüngera, které představují „útočiště, v němž se logika současnosti nedokáže ustavit“; mohou se „posunout ven z celku a zároveň jsou dnes viditelné jedině skrze celek – lze je pochopit jen prostřednictvím jejich vztahů k realitě, kterou pouhou svojí existencí negují“ (tamtéž). | V chápání „disidentů“ tyto pokusy jednotlivých proletářů vymanit se kopou „podzemní tunely“, které se spojují s dalšími „vyhloubenými prostorami“ a vytvářejí //rhizomy// (tento termín si vypůjčili od Deleuze a Guattariho a znamená „nekontrolovatelné kompozice“). Důležité je, že „negují způsob, kterým fungují stávající vztahy, a jak se jim daří existovat ve společenství s dalšími komunizujícími počiny“ (//Dissident// č. 3). Dalším obrazem, který si vypůjčili, jsou „zahrady“ Ernsta Jüngera, které představují „útočiště, v němž se logika současnosti nedokáže ustavit“; mohou se „posunout ven z celku a zároveň jsou dnes viditelné jedině skrze celek – lze je pochopit jen prostřednictvím jejich vztahů k realitě, kterou pouhou svojí existencí negují“ (tamtéž). |
| |
| ===== Exemplární činy ===== | ===== Exemplární činy ===== |
| >Revolučno v nějakém činu lze měřit jedině podle poměru této akce ke kapitalistickým abstrakcím, podle jejího potenciálu stát se… – **Marcel**, „Communism of attack, and communism of withdrawal“ | >Revolučno v nějakém činu lze měřit jedině podle poměru této akce ke kapitalistickým abstrakcím, podle jejího potenciálu stát se… – **Marcel**, „Communism of attack, and communism of withdrawal“ |
| |
| Takto stanovené kritérium je ovšem nesmyslné, neboť žádný fenomén ani čin sám o sobě nic neznamená. Veškeré konání se odehrává v nějakém kontextu a je to tento kontext v jeho celistvosti, co určuje konání: krást v práci nebo v supermarketu samo o sobě neznamená komunizaci, ať už se tím logicky opomíjí logika kapitálu nebo ne. Hrát si nebo spát v práci může být zábavné i žádoucí, ale samo o sobě to neznamená komunizaci, a to ani při škodlivém dopadu na objem výroby či jiné ukazatele pracovního procesu. | Takto stanovené kritérium je ovšem //nesmyslné//, neboť žádný fenomén ani čin //sám o sobě// nic neznamená. Veškeré konání se odehrává v nějakém kontextu a je to tento kontext v jeho celistvosti, co určuje konání: krást v práci nebo v supermarketu //samo o sobě// neznamená komunizaci, ať už se tím logicky opomíjí logika kapitálu nebo ne. Hrát si nebo spát v práci může být zábavné i žádoucí, ale samo o sobě to neznamená komunizaci, a to ani při škodlivém dopadu na objem výroby či jiné ukazatele pracovního procesu. |
| |
| Zda opatření, která proletáři přijmou – z nutnosti a nikoli na základě pečlivé volby forem a metod boje – odstartují komunizaci, plně určí dynamika a kontext boje. Jeho charakter se během procesu bude měnit, dokud komunizační opatření nedostanou jeho dynamiku do bodu, z nějž už nebude návratu – kdy se ústup do mantinelů třídní existence stane nemožným. | Zda opatření, která proletáři přijmou – z nutnosti a nikoli na základě pečlivé volby forem a metod boje – odstartují komunizaci, plně určí //dynamika a kontext boje//. Jeho charakter se během procesu bude měnit, dokud komunizační opatření nedostanou jeho dynamiku do bodu, z nějž už nebude návratu – kdy se ústup do mantinelů třídní existence stane nemožným. |
| |
| Avšak, i když každý jednotlivý případ odmítnutí ze strany jednotlivého pracujícího není komunizací, faktem zůstává, že revoluci v podobě komunizace bude muset někdo někde začít. Onen „někdo“ však nikdy nemůže existovat v jednotném čísle. Jelikož tu jde o společenský proces, nelze – stejně jako v mechanice nebo genetickém výzkumu – izolovat ten jeden čin, který to všechno spustí, ani to jedno individuum, které za ním bude stát. Komunizace nezná žádné Rosy Parksové (a neznalo je ani hnutí za občanská práva). Každý boj na pracovišti, každá skupina dělníků nebo velká většina pracovní síly na nějakém pracovišti nebo v některém regionu spíše dříve nežli později narazí na limity svého boje. Možnost překonání tohoto limitu nezávisí na samotných pracujících v boji, ale na kontextu, v němž se boj vede, na jeho vtažení do akcí bojujících dělníků a na šíření a prohlubování těchto akcí. Komunizace pak bude praktickou odpovědí na (sociální) krizi třídního vztahu. Okolní společnost bude vtažena do boje a ten se kvalitativně promění – například když se tovární brány otevřou, aby dělníci mohli ven a proletáři z regionu mohli vstoupit dovnitř do podniku a také do boje. Takto se boj šíří a propast otevřená bojem bude tím širší a hlubší, čím více ji budou vyplňovat proletáři v boji. V tomto bodu však ještě není jasné, zda se jedná o komunizaci. Jestli se proces iniciovaný nějakým specifickým bojem změní v komunizaci, závisí na tom, jak se promění kontext, jak se boj proti kapitálu vyvine, ale také na boji uvnitř boje proti kapitálu. Nutností bude i jeho rychlé šíření časoprostorem, ale také kvalitativní transformace. Možná je směšné zdůrazňovat, že žádný čin sám o sobě neznamená komunizaci, ale komunizaci neznamená ani jeden osamocený boj. Komunizace neznamená emancipaci práce ani „prolomení hranice kapitálu, osvobození práce od toho, co ji činí prací,“ jak se nám říká v Dissident č. 3. Dělníci bojují jako dělníci a když v jistou chvíli překonají specifický limit, otevře se propast a dalším krokem musí být ustavení jiných, nezprostředkovaných vztahů mezi proletáři v boji, který tím, že přijímá komunistická opatření, je procesem rozkladu proletariátu. Když ale nejsou schopni tento krok do propasti učinit, pak bude boj nucen vrátit se do svých původních mezí a brzy zahyne. Čím širší byla propast, tím brutálnější bude jeho smrt. Živnou půdou kontrarevoluce stejně jako přijatých komunistických opatření tedy bude charakter boje a jeho limity. Mnohá komunizační opatření budou o tak zásadních věcech jako zmocnit se potravin a připravit jídlo, což je mnohem pravděpodobnější scénář než „těstové války“, které Kim Müller uvádí jako známku každodenní komunizace. | Avšak, i když každý jednotlivý případ odmítnutí ze strany jednotlivého pracujícího není komunizací, faktem zůstává, že revoluci v podobě komunizace bude muset //někdo někde// začít. Onen „někdo“ však nikdy nemůže existovat v jednotném čísle. Jelikož tu jde o společenský proces, nelze – stejně jako v mechanice nebo genetickém výzkumu – izolovat //ten jeden// čin, který to všechno spustí, ani //to jedno// individuum, které za ním bude stát. Komunizace nezná žádné Rosy Parksové (a neznalo je ani hnutí za občanská práva). Každý boj na pracovišti, každá skupina dělníků nebo velká většina pracovní síly na nějakém pracovišti nebo v některém regionu spíše dříve nežli později narazí na limity svého boje. Možnost překonání tohoto limitu nezávisí na //samotných// pracujících v boji, ale na kontextu, v němž se boj vede, na jeho vtažení do akcí bojujících dělníků a na šíření a prohlubování těchto akcí. Komunizace pak bude praktickou odpovědí na (sociální) krizi třídního vztahu. Okolní společnost bude vtažena do boje a ten se kvalitativně promění – například když se tovární brány otevřou, aby dělníci mohli ven a proletáři z regionu mohli vstoupit dovnitř do podniku a také do boje. Takto se boj šíří a propast otevřená bojem bude tím širší a hlubší, čím více ji budou vyplňovat proletáři v boji. V tomto bodu však ještě není jasné, zda se jedná o komunizaci. Jestli se proces iniciovaný nějakým specifickým bojem změní v //komunizaci//, závisí na tom, jak se promění kontext, jak se boj proti kapitálu vyvine, ale také na boji //uvnitř// boje proti kapitálu. Nutností bude i jeho rychlé šíření časoprostorem, ale také kvalitativní transformace. Možná je směšné zdůrazňovat, že žádný čin sám o sobě neznamená komunizaci, ale komunizaci neznamená ani jeden osamocený boj. Komunizace neznamená emancipaci práce ani „prolomení hranice kapitálu, osvobození práce od toho, co ji činí prací,“ jak se nám říká v //Dissident// č. 3. Dělníci bojují //jako dělníci// a když v jistou chvíli překonají specifický limit, otevře se propast a dalším krokem musí být ustavení //jiných, nezprostředkovaných vztahů mezi proletáři v boji//, který tím, že přijímá //komunistická opatření//, je //procesem rozkladu// proletariátu. Když ale nejsou schopni tento krok do propasti učinit, pak bude boj nucen vrátit se do svých původních mezí a brzy zahyne. Čím širší byla propast, tím brutálnější bude jeho smrt. Živnou půdou kontrarevoluce stejně jako přijatých komunistických opatření tedy bude charakter boje a jeho limity. Mnohá komunizační opatření budou o tak zásadních věcech jako zmocnit se potravin a připravit jídlo, což je mnohem pravděpodobnější scénář než „těstové války“, které Kim Müller uvádí jako známku každodenní komunizace. |
| |
| Ve vláknu o komunizaci, které se objevilo ve švédské internetové komunitě Socialism.nu, klade Hank ze skupiny Kämpa tillsammans! otázku: „[Jsou] dnes vůbec nějaké boje … komunizující nebo ne?“ A o pár dní později si na ni odpovídá s tím, že „dnes existují tendence ke komunizaci, a to nejen ve větších vzpourách jako třeba v Alžírsku [zmiňují ho TC ve svém textu o sebeorganizaci a komunizaci, který diskutují Hank a blog Kim Müller], ale v dennodenním třídním boji.“ Ideu tohoto příspěvku už dál nerozvíjí a jen se odvolává na blog Kim Müller a článek s názvem „Chtěli jsme hrát fotbal“, který vytrvale tvrdí, že „mnohé z každodenních bojů nejsou o mzdě nebo pracovní době, ale o práci jako takové.“ V tomto „zdánlivě nesmyslném mikroboji“ jde o vůli „být sám sebou“, o vůli, která se projevuje „běžnou neschopností přizpůsobit se svému třídnímu postavení.“ Proto jeho kolegové chtěli „hrát fotbal“, „házet po sobě těstem“, „hrát si“. Nezajímalo je „být protestujícími, neposlušnými či stávkujícími dělníky,“ kteří potvrzují svoji roli. Chtěli „překročit [své] třídní postavení a učinili tak způsobem, že jednali, jakoby ho již překonali.“ | Ve vláknu o komunizaci, které se objevilo ve švédské internetové komunitě //Socialism.nu//, klade Hank ze skupiny Kämpa tillsammans! otázku: „[Jsou] dnes vůbec nějaké boje … komunizující nebo ne?“ A o pár dní později si na ni odpovídá s tím, že „dnes existují tendence ke komunizaci, a to nejen ve větších vzpourách jako třeba v Alžírsku [zmiňují ho TC ve svém textu o sebeorganizaci a komunizaci, který diskutují Hank a blog Kim Müller], //ale v dennodenním třídním boji//.“ Ideu tohoto příspěvku už dál nerozvíjí a jen se odvolává na blog Kim Müller a článek s názvem „Chtěli jsme hrát fotbal“, který vytrvale tvrdí, že „mnohé z každodenních bojů nejsou o mzdě nebo pracovní době, ale o práci jako takové.“ V tomto „zdánlivě nesmyslném mikroboji“ jde o vůli „být sám sebou“, o vůli, která se projevuje „běžnou neschopností přizpůsobit se svému třídnímu postavení.“ Proto jeho kolegové chtěli „hrát fotbal“, „házet po sobě těstem“, „hrát si“. Nezajímalo je „být protestujícími, neposlušnými či stávkujícími dělníky,“ kteří potvrzují svoji roli. Chtěli „překročit [své] třídní postavení a učinili tak způsobem, že jednali, jakoby ho již překonali.“ |
| |
| ===== Strana exodu. Revolucionáři a Gemeinwesen ===== | ===== Strana exodu. Revolucionáři a Gemeinwesen ===== |
| Lidé, kteří stáli za Kämpa tillsammans!, tvrdili, že jsou „jak revolucionáři, tak pracující“ – vědomě tedy „afirmovali“ svoji odlišnost – a proto vzniká rozestup mezi tím, že na jednu stranu jsou pracovní silou, „zbožím, které vyrábí tautologii kapitálu,“ a na druhou stranu jsou „revolucionáři“, kterážto vlastnost jim umožňuje „opustit roli proletáře, pracovní síly.“ Přiznávají ale: „Naším problémem bylo, že jsme pořád setrvávali uvnitř kapitálu. Ale chtěli jsme se dostat ‘ven’ z kapitalismu“ (Marcel, „Communism of withdrawal, and communism of attack“). | Lidé, kteří stáli za Kämpa tillsammans!, tvrdili, že jsou „jak revolucionáři, tak pracující“ – vědomě tedy „afirmovali“ svoji odlišnost – a proto vzniká rozestup mezi tím, že na jednu stranu jsou pracovní silou, „zbožím, které vyrábí tautologii kapitálu,“ a na druhou stranu jsou „revolucionáři“, kterážto vlastnost jim umožňuje „opustit roli proletáře, pracovní síly.“ Přiznávají ale: „Naším problémem bylo, že jsme pořád setrvávali uvnitř kapitálu. Ale chtěli jsme se dostat ‘ven’ z kapitalismu“ (Marcel, „Communism of withdrawal, and communism of attack“). |
| |
| Jak jsme si ukázali, „disidenti“ komunizaci chápou jako situaci, kdy „skuteční proletáři bojují proti kapitálu tak, že vzdorují snahám o to, aby byli začleněni do své třídy, a vyhýbají se snahám kapitálu absorbovat požadavky, které vznikají jako objektivní výsledek boje…“ V takové chvíli „tato bojující část proletariátu nefunguje jako proletariát … ale je procesu reprodukce kapitálu vnější“ (Dissident č. 3) – „vypodobňují se jako strana“ (Marcel, „Attack/Withdrawal“), jako „Gemeinwesen“. Marcel ve svém textu „Attack/Withdrawal“ formuluje jejich teorii strany takto: | Jak jsme si ukázali, „disidenti“ komunizaci chápou jako situaci, kdy „skuteční proletáři bojují proti kapitálu tak, že vzdorují snahám o to, aby byli začleněni do své třídy, a vyhýbají se snahám kapitálu absorbovat požadavky, které vznikají jako objektivní výsledek boje…“ V takové chvíli „tato bojující část proletariátu nefunguje jako proletariát … ale je procesu reprodukce kapitálu vnější“ (//Dissident// č. 3) – „vypodobňují se jako strana“ (Marcel, „Attack/Withdrawal“), jako „Gemeinwesen“. Marcel ve svém textu „Attack/Withdrawal“ formuluje jejich teorii strany takto: |
| |
| >Strana je produkcí diachronního přechodného období, tj. aby komunizace přežila, musí se šířit na úkor toho, co je jí cizí: kapitálu. Jelikož strana funguje jako Gemeinwesen, musí být řešením problému nastoleného třídním bojem. | >Strana je produkcí diachronního přechodného období, tj. aby komunizace přežila, musí se šířit na úkor toho, co je jí cizí: kapitálu. Jelikož strana funguje jako Gemeinwesen, musí být řešením problému nastoleného třídním bojem. |
| „Exkomunikují-li“ sami sebe ze společenství kapitálu, mohou revolucionáři zakládat nekapitalistické (či už ne kapitalistické) enklávy jako cosi, co je vně kapitalistického celku. Tyto jüngeriánské „zahrady“ se stanou útočištěm komunistů či spíše bývalých komunistů,((srovnej s blogem Haecceitas, kde se říká: „Jestliže příchod komunismu nelze konceptualizovat, proč si říkat komunista a proč vůbec dělat teorii?“)) kteří v nich povedou život podobný Epikúrovým bohům v intermundiích – v prostorech mezi světy, bez jakéhokoli vlivu na vesmír nebo život lidí. Neboť jaký výsledek to bude mít, exkomunikujeme-li sami sebe, obrátíme-li se zády ke kapitalistickému procesu výroby, když kapitál sám vyhazuje (či exkomunikuje) své dělníky ve velkém i v malém? | „Exkomunikují-li“ sami sebe ze společenství kapitálu, mohou revolucionáři zakládat nekapitalistické (či už ne kapitalistické) enklávy jako cosi, co je vně kapitalistického celku. Tyto jüngeriánské „zahrady“ se stanou útočištěm komunistů či spíše bývalých komunistů,((srovnej s blogem Haecceitas, kde se říká: „Jestliže příchod komunismu nelze konceptualizovat, proč si říkat komunista a proč vůbec dělat teorii?“)) kteří v nich povedou život podobný Epikúrovým bohům v intermundiích – v prostorech mezi světy, bez jakéhokoli vlivu na vesmír nebo život lidí. Neboť jaký výsledek to bude mít, exkomunikujeme-li sami sebe, obrátíme-li se zády ke kapitalistickému procesu výroby, když kapitál sám vyhazuje (či exkomunikuje) své dělníky ve velkém i v malém? |
| |
| Přinejlepším je perspektiva našich „disidentů“ jednostranná – jedinci sice jednají, cítí, prožívají a tak dále, ale ne izolovaně od společnosti – ale přehlíží společenské určení jedince a přeceňuje manévrovací prostor „skutečného“ proletáře a jeho možnost „opustit tento svět“. Rovněž u kapitalistického vztahu přeceňuje jeho pud sebezáchovy a sebezhodnocování, zatímco podceňuje schopnost proletářské třídy jakožto třídy zrušit sebe i svůj protiklad, kapitál a kapitalistickou společnost, a rovněž schopnost třídního vztahu neutralizovat „drobné a skryté útoky“ termitů. | Přinejlepším je perspektiva našich „disidentů“ //jednostranná// – jedinci sice jednají, cítí, prožívají a tak dále, ale ne izolovaně od společnosti – ale přehlíží společenské určení jedince a přeceňuje manévrovací prostor „skutečného“ proletáře a jeho možnost „opustit tento svět“. Rovněž u kapitalistického vztahu přeceňuje jeho pud sebezáchovy a sebezhodnocování, zatímco podceňuje schopnost proletářské třídy jakožto třídy zrušit sebe i svůj protiklad, kapitál a kapitalistickou společnost, a rovněž schopnost třídního vztahu neutralizovat „drobné a skryté útoky“ termitů. |
| |
| Nechápejte mne ale špatně. Na praktických snahách ani na vůli žít „jinak“ není nic špatného, jakkoli jsou tento přístup i jeho představa o sobě samém silně limitované. Koneckonců všichni děláme, co můžeme, abychom přežili a udrželi odcizení v jistých mezích, abych tak řekl. Jenže Olof Palme (bývalý švédský premiér, který dnes sídlí šest stop pod tím nejodlehlejším intermundiem) a jeho „politika, co znamená chtít“, jsou dávno pryč. Jakožto strategická perspektiva a faktické úsilí je vůle žít jinak ve finále marná a neplodná, neboť ve skutečnost ji může změnit jedině komunistická revoluce. A jako bezprostřední úsilí dnes nemůže existovat jinak než jako alternativní životní styl v rámci současných poměrů. Jakožto výraz zániku dělnické identity ovšem vegetuje na pomezí mezi postavením proletáře a ustavením nových společenských vztahů. Revolucionáři jsou podle „disidentů“ a mnoha lidí na ultralevici jakýmsi Minotaurem komunismu – napůl revolucionář, napůl pracovní síla, přičemž jeden se neustále touží odervat od druhého. | Nechápejte mne ale špatně. Na praktických snahách ani na vůli žít „jinak“ není nic špatného, jakkoli jsou tento přístup i jeho představa o sobě samém silně limitované. Koneckonců všichni děláme, co můžeme, abychom přežili a udrželi odcizení v jistých mezích, abych tak řekl. Jenže Olof Palme (bývalý švédský premiér, který dnes sídlí šest stop pod tím nejodlehlejším intermundiem) a jeho „politika, co znamená //chtít//“, jsou dávno pryč. Jakožto strategická perspektiva a faktické úsilí je vůle žít jinak ve finále marná a neplodná, neboť ve skutečnost ji může změnit jedině komunistická revoluce. A jako //bezprostřední úsilí// dnes nemůže existovat jinak než jako //alternativní životní styl// v rámci současných poměrů. Jakožto výraz zániku dělnické identity ovšem vegetuje na pomezí mezi postavením proletáře a ustavením nových společenských vztahů. Revolucionáři jsou podle „disidentů“ a mnoha lidí na ultralevici jakýmsi Minotaurem komunismu – napůl revolucionář, napůl pracovní síla, přičemž jeden se neustále touží odervat od druhého. |
| |
| Co mi však připadá jako nejzajímavější aspekty této perspektivy, je otázka, proč se zdá být výrazem boje v naší době a čím může být přínosná, když dojde na teoretické uchopení naší současné chvíle. Zdá se mi, že „disidenti“ cítí, že se třídní příslušnost stala vnějším omezením a už ji nelze afirmovat ani emancipovat,((To je však opravdu musím číst pozitivně a přidat pořádnou lžíci historičnosti.)) a to by podle mne mohla klidně být charakteristika současného cyklu bojů. Na tomto základě však docházejí k závěru, že je tu možnost – navíc bezprostředně atraktivní – individuálního exodu. Vypadá to, že si naši „disidenti“ svůj program dovozují z jimi zakoušené situace či přinejmenším z jejich interpretace oné situace.((Jak jsme viděli, skupina Batko považuje svůj „projekt“ za „volnou komunitu“, což má konotovat již komunistické vztahy mezi jejími členy.)) Ale tento jejich voluntarismus je – stejně jako voluntarismus vůbec – nesmyslný všemi představitelnými (možnými) způsoby. Jak jsem se snažil tímto textem říci, manévrovací prostor jedince je naprosto určen třídami a rozpory kapitalistického výrobního způsobu. Proto tato politika vůle nevyhnutelně sklouzává ke špatně skrývanému moralismu a tudíž i elitářství – protože na kapitalistické bázi je neuskutečnitelná. | Co mi však připadá jako nejzajímavější aspekty této perspektivy, je otázka, //proč// se zdá být výrazem boje v //naší době// a čím může být přínosná, když dojde na //teoretické uchopení// naší současné chvíle. Zdá se mi, že „disidenti“ cítí, že se třídní příslušnost stala vnějším omezením a už ji nelze afirmovat ani emancipovat,((To je však opravdu musím číst pozitivně a přidat pořádnou lžíci historičnosti.)) a to by podle mne mohla klidně být charakteristika současného cyklu bojů. Na tomto základě však docházejí k závěru, že je tu možnost – navíc bezprostředně atraktivní – individuálního exodu. Vypadá to, že si naši „disidenti“ svůj program dovozují z jimi zakoušené situace či přinejmenším z jejich interpretace oné situace.((Jak jsme viděli, skupina Batko považuje svůj „projekt“ za „volnou komunitu“, což má konotovat již komunistické vztahy mezi jejími členy.)) Ale tento jejich voluntarismus je – stejně jako voluntarismus vůbec – nesmyslný všemi představitelnými (možnými) způsoby. Jak jsem se snažil tímto textem říci, manévrovací prostor jedince je naprosto určen třídami a rozpory kapitalistického výrobního způsobu. Proto tato politika vůle nevyhnutelně sklouzává ke špatně skrývanému moralismu a tudíž i elitářství – protože na kapitalistické bázi je neuskutečnitelná. |
| |
| Snažil jsem se ukázat, že všechno je to o třídní příslušnosti a boji a o možnosti překonat tento třídní boj v třídním boji, třídním bojem a na bázi třídního boje, a to tak, že v brutálním chaosu krize vykořisťovatelského vztahu dojde k přijetí komunizujících opatření, jimiž třída proletářů zruší svůj opak a svého pána, kapitál a třídu kapitalistů, a tak i sebe sama. | Snažil jsem se ukázat, že všechno je to o //třídní// příslušnosti a boji a o možnosti překonat tento třídní boj v třídním boji, třídním bojem a na bázi třídního boje, a to tak, že v brutálním chaosu krize vykořisťovatelského vztahu dojde k přijetí komunizujících opatření, jimiž třída proletářů zruší svůj opak a svého pána, kapitál a třídu kapitalistů, a tak i sebe sama. |
| |
| Podle „disidentů“ bychom se měli „snažit vidět kapitalismus takový, jaký je… [a] vyhnout se tomu, že budeme spatřovat komunismus tam, kde žádný není“ (Dissident č. 3). Podle J. Kellstadta, který pojednává o paradoxu antiaktivismu, „bychom neměli předstírat, že jsme se osvobodili, když to není pravda, protože tak se z nás může jedině stát samolibá aristokracie ‘autentických’ a ‘neodcizených’.“((http://libcom.org/library/anti-activism (ve švédském překladu vyšlo v //riff-raff// č. 7).)) Předstírat znamená hrát si, ale hrát si samo o sobě neznamená komunizaci. | Podle „disidentů“ bychom se měli „snažit vidět kapitalismus takový, jaký je… [a] vyhnout se tomu, že budeme spatřovat komunismus tam, kde žádný není“ (//Dissident// č. 3). Podle J. Kellstadta, který pojednává o paradoxu antiaktivismu, „bychom neměli předstírat, že jsme se osvobodili, když to není pravda, protože tak se z nás může jedině stát samolibá aristokracie ‘autentických’ a ‘neodcizených’.“((http://libcom.org/library/anti-activism (ve švédském překladu vyšlo v //riff-raff// č. 7).)) Předstírat znamená hrát si, ale hrát si //samo o sobě neznamená// komunizaci. |
| |
| ==== Salto ==== | ==== Salto ==== |
| |
| Jelikož pro „disidenty“ je komunizace čímsi, co probíhá neustále, v každodenních mikrobojích a individuálních abdikacích, nutně se v problematice posunuli od otázek kdy a proč se pro nás komunizace v tento konkrétní moment stane praktickým problémem (komunizace jakožto opatření, která proletariát musí přijmout, když dosáhne limitů svého třídního boje), k otázce: „Co komunizaci zastavuje?“ Co a jak „této abdikaci brání, aby se stala totální“ (Gracchus)? Blog Haecceitas výslovně tvrdí, že otázka „vnějšku coby prázdnoty, negace, anulace je utopická v tom nejlepším smyslu slova: permanentní možnost.“ | Jelikož pro „disidenty“ je komunizace čímsi, co probíhá neustále, v každodenních mikrobojích a individuálních abdikacích, nutně se v problematice posunuli od otázek kdy a proč se pro nás komunizace v tento konkrétní moment stane praktickým problémem (komunizace jakožto opatření, která proletariát //musí přijmout//, když dosáhne limitů svého třídního boje), k otázce: „Co komunizaci zastavuje?“ Co a jak „této abdikaci brání, aby se stala totální“ (Gracchus)? Blog //Haecceitas// výslovně tvrdí, že otázka „vnějšku coby prázdnoty, negace, anulace je utopická v tom nejlepším smyslu slova: permanentní možnost.“ |
| |
| Předběžná odpověď, s níž přicházejí a která je permanentním rysem v úvahách „disidentů“, zní: „spotřeba zprostředkovaná penězi“ – „Peníze se používají proti (tendencím ke) komunizaci“ (Gracchus). A když peníze nefungují? „Když pracující nelze začlenit s pomocí peněz a spotřebního zboží, musí být poraženi silou“ (Gracchus). „Peníze a spotřební zboží“, ale nezastavují komunizaci. Pracující dostávají mzdu výměnou za svoji pracovní sílu, za svoji schopnost zhodnocovat kapitál. „Zlaté řetězy“ nejsou žádnou vábničkou. | Předběžná odpověď, s níž přicházejí a která je permanentním rysem v úvahách „disidentů“, zní: „spotřeba zprostředkovaná penězi“ – „Peníze se používají proti (tendencím ke) komunizaci“ (Gracchus). A když peníze nefungují? „Když pracující nelze začlenit s pomocí peněz a spotřebního zboží, musí být poraženi silou“ (Gracchus). „Peníze a spotřební zboží“, ale nezastavují komunizaci. Pracující dostávají //mzdu// výměnou za svoji pracovní sílu, za svoji schopnost zhodnocovat kapitál. „Zlaté řetězy“ nejsou žádnou vábničkou. |
| |
| ===== Komunizace znamená zrušení a nikoli opuštění kapitalistického vztahu ===== | ===== Komunizace znamená zrušení a nikoli opuštění kapitalistického vztahu ===== |
| |
| řipouštím, že by mohlo působit zvláštně, že na bázi problematiky, kterou jsem se výše snažil definovat, a na základě používání společného termínu „komunizace“ docházíme, „disidenti“ a já, k rozdílným závěrům. Pro mne, jak jsem vysvětloval v tomto textu, vzniká překonání třídního rozporu v třídním boji, jmenovitě v třídním boji proletariátu. Podle „disidentů“ musí komunismus s jeho vztahy mezi jedinci ustavit něco jiného než třídní boj a proletariát. To „něco jiného“ se podle nich objevuje, když jedinci odmítají hrát jim přidělené role pracovní síly, a to pořád a pokaždé od doby, co se kapitalistický výrobní způsob objevil v pórech feudální společnosti. (Přinejlepším lze jen stěží odhadnout míru jejich transhistoričnosti a utopické permanentní možnosti.) | Připouštím, že by mohlo působit zvláštně, že na bázi problematiky, kterou jsem se výše snažil definovat, a na základě používání společného termínu „komunizace“ docházíme, „disidenti“ a já, k rozdílným závěrům. Pro mne, jak jsem vysvětloval v tomto textu, vzniká překonání třídního rozporu v třídním boji, jmenovitě v třídním boji proletariátu. Podle „disidentů“ musí komunismus s jeho vztahy mezi jedinci ustavit //něco jiného než// třídní boj a proletariát. To „něco jiného“ se podle nich objevuje, když jedinci odmítají hrát jim přidělené role pracovní síly, a to pořád a pokaždé od doby, co se kapitalistický výrobní způsob objevil v pórech feudální společnosti. (Přinejlepším lze jen stěží odhadnout míru jejich transhistoričnosti a utopické permanentní možnosti.) |
| |
| Zatímco „disidenti“ chtějí z individuálních aktů, které anulují logiku kapitálu – divoké stávky, odmítnutí být produktivní, krádeže, nepokoje a tak dále – udělat (tendenci ke) komunizaci, já bych raději řekl, že tyto příklady, které vidím i já (ovšem evidentně odlišně), jsou příklady každodenního charakteru třídního boje, příklady bytí proletáře. Anonymní odpor ala Kämpa tillsammans! může klidně představovat rys boje, který je dnes po zhroucení programatismu a dělnické identity příznačný pro nový cyklus bojů. Ale revoluce jako komunizace je něco jiného, něco víc, společenská krize a proces, které jsou výsledkem opatření, jež proletáři v boji musí ve specifickou chvíli přijmout, aby překonali meze, které před nimi stojí. Nicméně komunizace není zadržovanou permanentní tenzí, protože kdyby jí byla, pak by se ztratil samotný smysl tohoto pojmu. Komunizace je praktickým problémem nastoleným proletariátem v jistou chvíli jeho třídního boje proti kapitálu. | Zatímco „disidenti“ chtějí z individuálních aktů, které anulují logiku kapitálu – divoké stávky, odmítnutí být produktivní, krádeže, nepokoje a tak dále – udělat (tendenci ke) komunizaci, já bych raději řekl, že tyto příklady, které vidím i já (ovšem evidentně odlišně), jsou příklady každodenního charakteru třídního boje, příklady //bytí proletáře//. Anonymní odpor ala Kämpa tillsammans! může klidně představovat rys boje, který je dnes po zhroucení programatismu a dělnické identity příznačný pro nový cyklus bojů. Ale revoluce //jako komunizace// je něco jiného, něco víc, společenská krize a proces, které jsou výsledkem opatření, jež proletáři v boji musí ve specifickou chvíli přijmout, aby překonali meze, které před nimi stojí. Nicméně komunizace //není// zadržovanou permanentní tenzí, protože kdyby jí byla, pak by se ztratil samotný smysl tohoto pojmu. Komunizace je //praktickým// problémem nastoleným proletariátem v jistou chvíli jeho třídního boje proti kapitálu. |
| |
| Na těchto několika málo řádcích jsem se pokusil ukázat, že navzdory jejich citlivosti vůči rozporům dnešního systému si „disidenti“ hledají cestu a oporu mezi troskami a mrtvolami, které tu zbyly po kolapsu programatismu a po předchozí problematice. | Na těchto několika málo řádcích jsem se pokusil ukázat, že navzdory jejich citlivosti vůči rozporům dnešního systému si „disidenti“ hledají cestu a oporu mezi troskami a mrtvolami, které tu zbyly po kolapsu programatismu a po předchozí problematice. |
| |
| Jako by strašidlo komunismu z předešlých cyklů boje strašilo v jejich perspektivě: pro Kämpa tillsammans! anonymní odpor prováděl jakoby termití útoky a vyhlodával díry do kapitalistického systému a jejich revolučním receptem byla autonomie; pro „disidenty“ naší doby jsou naprosto totožné útoky termitů komunizací. Jejich model je tentýž, jen vyměnil kabát. | Jako by strašidlo komunismu z předešlých cyklů boje strašilo v jejich perspektivě: pro Kämpa tillsammans! anonymní odpor prováděl jakoby termití útoky a vyhlodával díry do kapitalistického systému a jejich revolučním receptem byla //autonomie//; pro „disidenty“ naší doby jsou naprosto totožné útoky termitů //komunizací//. Jejich model je tentýž, jen vyměnil kabát. |
| |
| V souladu s cammattovskou ozvěnou minulosti „disidenti“ chtějí „opustit tento svět“. Snaží se nás přesvědčit, že již tak učinili a sami jednají tak, jako by to byla pravda. Ve finále však cítí (stejně jako já a mnozí, mnozí další) nutkání a potřebu překonat, zrušit, zničit a tak dále kapitalistické historické určení společenských vztahů. Jsem si naprosto jistý, že tento revoluční proces bude vším jiným jen ne fotbalovým zápasem, latentním přechodem nebo čajovým dýchánkem (a rozhodně ne „bezprostředním Potlačem“ v anarchistickém smyslu slova ala Hakim Bey). Jakožto proletariát si vytkneme takový úkol, který pak budeme s to vyřešit. Ale to, že si někdo sám pro sebe vytkne úkol, ještě neznamená, že už ho vyřešil. | V souladu s cammattovskou ozvěnou minulosti „disidenti“ chtějí „opustit tento svět“. Snaží se nás přesvědčit, že již tak učinili a sami jednají tak, jako by to byla pravda. Ve finále však cítí (stejně jako já a mnozí, mnozí další) nutkání a potřebu překonat, zrušit, zničit a tak dále //kapitalistické historické určení// společenských vztahů. Jsem si naprosto jistý, že tento revoluční proces bude vším jiným jen ne fotbalovým zápasem, latentním přechodem nebo čajovým dýchánkem (a rozhodně ne „bezprostředním Potlačem“ v anarchistickém smyslu slova ala Hakim Bey). Jakožto //proletariát// si vytkneme takový úkol, který pak budeme s to vyřešit. Ale to, že si někdo sám pro sebe vytkne úkol, ještě neznamená, že už ho vyřešil. |
| |
| :: **Per Henriksson**, červenec 2010 | :: **Per Henriksson**, //červenec 2010// |