Marcel Crusoe a bývalí komunisté v intermundiích: poznámky k diskusi o komunizaci

Víme už, jaký má asi smysl ‘vystoupit z toho, co tu jest’. Odedávna existuje mylná domněnka, že stát se sám sebou zhroutí, jakmile z něho vystoupí všichni jeho příslušníci, a že peníze přestanou platit, když všichni pracující do jednoho je odmítnou přijímat. Již v hypotetické formě této věty se projevuje fantastičnost a nemohoucnost zbožného přání. Odedávna existuje iluse, že závisí jen na dobré vůli lidí, aby změnili existující vztahy, a že existující vztahy jsou ideje. – Karl Marx, Německá ideologie

Na první pohled se zdá být zřejmé, že časopisy Dissident a riff-raff mají pěkných pár bodů společných a oba projekty sdílejí tentýž teoreticky zvídavý přístup. Specifičtěji se oba pozorně věnují termínu „komunizace“ a snaží se konceptualizovat možné překonání kapitalistického vztahu a ustavení komunismu.¹⁾

Ve spolupráci s Federativs – nakladatelstvím SAC (švédské anarchosyndikalistické odbory) – vydala koncem roku 2008 „skupina Batko“, která se považuje za „volnou komunitu“, třetí číslo svého časopisu Dissident. V tomto třetím čísle, které nese titulek, „Kam míříme?,“ se časopis otevřeně inspiruje konceptuálním systémem, který rozpoznáváme v textech, jež v několika číslech riff-raff uveřejnil Marcel – zejména pak jeho rozštěpením pojmu komunizace na vnější a vnitřní rozměr.²⁾ Dověděli jsme se, že poté, co opustil volnou redakční skupinu riff-raff, se Marcel stal součástí této „komunity“.

Obecně bych se chtěl zabývat způsobem, kterým „disidenti“ chápou a používají termín komunizace, a který se podle mého liší víceméně od všech ostatních – včetně mého – které se objevují v širší diskusi kolem tohoto pojmu; kupříkladu v pracech Gillese Dauvého, Bruna Astariana, Théorie Communiste, Endnotes, riff-raff a účastníkům Meeting a v diskusích mezi nimi. Proto se pokusím vrhnout světlo na pár specifických otázek jako třeba: má být komunizace považována za násilný sociálně revoluční proces nebo za anonymní podrývání a odchod, za „latentní tranzici“; jsou komunistická opatření čímsi, k čemu je proletariát donucen, když běžný třídní boj dosáhne kritického bodu, když dosáhne své meze, nebo je spíše o odchodu jednotlivého proletáře a o jeho odmítnutí plnit svoji úlohu či funkci výrobce nadhodnoty, což by pak znamenalo, že komunizace je permanentním pnutím uvnitř kapitalistického vztahu; může se komunizace šířit z mnoha bodů tím, že bude z celku kapitálu postupně odlamovat „čas a zeměpisný prostor“, čímž tento celek učiní obsolentním, nebo se musí kapitalistickým vztahem šířit jako požár na společenské rovině; může komunizace být „přechodným obdobím“ nebo je o jednom a tomtéž procesu, kterým se ruší třídy – a tudíž kapitál – a ustavují se komunistické vztahy mezi jedinci? Ve finále se tedy zdá, že v sázce je základní způsob, kterým konceptualizujeme společnost a jedince v kapitalistickém výrobním způsobu: zda si jedinec své konání volí víceméně svobodně, nebo je to „společnost“ – tj. kapitalistický třídní vztah a jeho reprodukce – co určuje akční radius jedince a třídy, jejíž je součástí. Stručně řečeno, máme tu dva odlišné přístupy: „metodologický individualismus“ v sociologicky weberovském smyslu a „marxiánský“ přístup, podle nějž je člověk definován „souhrnem společenských vztahů“. Vztahů, které na viditelného jedince působí, určují ho a – jako abstrakce – mu vládnou.

„Disidenti“ i já máme potřebu definovat novou problematiku založenou na aktuální situaci. Pro mne je touto situací historicky určený třídní vztah/rozpor, jak se dnes projevuje. Co se „disidentů“ týče, zdá se, že tuto situaci redukují na čistě „pojmově logický“ rozměr, který není nutně historicky určen. Pro ně je komunizace „nemístná“, „transhistorická“, cosi „neměnného“ atd. Já aktuální moment chápu jako specifický projev třídního rozporu v podobě, v jaké vyšel z kapitalistické restrukturalizace, k níž došlo od 70. do 90. let 20. století, a konce předešlého cyklu bojů a s ním spojeným skonem programatismu. Pro příklad blog Hacceitas s jeho příspěvkem „O mesiáši komunismu“ (únor 2007) se této nové problematiky dotýká, když uvažuje nad „symptomem všech skonů“: „skon dělnického hnutí, skon velkých vyprávění, skon subjektivity.“ Ale namísto snahy o postavení teoretické perspektivy na nových formách třídního boje, na možnostech překonání, které tyto boje produkují, a na mezích dosažených v reálném sociálním boji, se obrací k „nové světaznalosti“, kterou – protože si nárokuje „jinakost“ – „nelze zužovat teoretickými nástroji dneška.“ Ačkoli bych náš problém artikuloval jinak – podle mého je tento popis spíše postmoderní než posmrtný – i já pociťuji stejnou závrať tváří v tvář neznámu. Ve finále jsem si však docela jistý, že všechno je pořád o bojích tohoto světa, že proletariát jako třída je negací coby vnitřní moment negovaného, a že toto překonání – revoluce jako komunizace – je rozvinutím tohoto rozporu. „Disidenti“ však v rozporuplném třídním vztahu nevidí nic, co by naznačovalo překonání tohoto vztahu. Podle nich kapitalismus sám o sobě – jakožto antagonistický výrobní způsob, jakožto třídní společnost – není historicky přechodným, vztahovým výrobním způsobem. Jeho nahodilý kolaps tudíž musí způsobit něco jiného, tj. něco jiného než třídní boj. Dveře se k tomuto kolapsu se otevírají, když „reální proletáři“ opustí svoji funkci „práce pro sebe“ a „sami sebe vykreslují jako stranu“ (Marcel, „Attack/Withdrawal“). Zdá se mi, že „disidenti“ tváří v tvář restrukturalizační kontrarevoluci a porážce proletářských bojů po roce 1968 přijímají perspektivu činnosti, která se podobá tomu, co Marx popsal v jeho Osmnáctém brumairu: pokouší se „osvobodit za zády společnosti, soukromě, v mezích vytčených podmínkami své existence, a tudíž nutně ztroskotává.“ Jedinec se podle „disidentů“ vytrhne ze železného sevření kapitalistické společnosti a ustaví si „jiný způsob života a existence“ (Dissident č. 3).

Kdo je ale tento jedinec a co je společnost? Proč se jednou „významně usmívá a je pln horlivosti“ a podruhé „jde plaše, zdráhavě“ (Kapitál, díl I.)? Proč se jednou objevuje jako kapitalista a podruhé jako proletář?

Vztahy v kapitalistické společnosti jsou převrácené – společenské vztahy mezi jedinci se stávají společenskými vztahy mezi věcmi. „Jedinec si svoji společenskou moc i své pouto se společností nosí v kapse“ (Grundrisse), tj. vlastní peníze. Jak řekl Marx, zprvu se zdá být paradoxní, že epocha, která plodí stanovisko „izolovaného jednotlivce“ (Grundrisse) – které se objevuje v politické ekonomii i v našem spontánním každodenním myšlení – je rovněž epochou dosud nejrozvinutějších společenských vztahů. Jedinci jsou totiž podmíněni společenskou výrobou, která existuje „mimo ně jako jejich osud“ (Grundrisse). Tato historicky určená individuální svoboda je zároveň „nejúplnějším podrobením individuality společenským podmínkám, které nabývají formu objektivních sil, ba přímo vládnoucích předmětů – věcí nezávislých na vztazích mezi jednotlivci samotnými“ (Grundrisse). Tyto „vládnoucí předměty“ však vyrábějí jedinci, ale jsou mimo jejich kontrolu a tak se jeví jako „naprosto nezávislé na individuích a odtržené od nich, jako jakýsi svět pro sebe“ (Německá ideologie). Kapitál je „smyslově nadsmyslová věc“ (Kapitál I) a jedincům „vládnou abstrakce“ (Grundrisse). Uspokojování potřeb jedince je dnes mnohem více než roku 1846 odvislé od celého světa. Právě proto, že kapitalismus jakožto třídní společnost určuje své jednotlivé členy coby specifické členy, „průměrná individua“, třída se „osamostatňuje vzhledem k individuím“; jejich individuální rozvoj je určován jejich třídní příslušností a jsou této příslušnosti „podřízena“ (Německá ideologie). Jak napsal Marx v Grundrisse, je „nemožné, aby je [tyto vnější vztahy] individua z jedné třídy atd. překonala en masse, aniž by je zničila.“ Za velmi specifických okolností se jedinec může dostat na vrchol těchto vnějších vztahů, „ale masa těch, kterým vládnou, nemůže, jelikož pouhá jejich existence je výrazem podřízení, nutného podřízení masy individuí.“

Čím se pracující jedinci v kapitalistickém výrobním způsobu liší od pracujících v předchozích výrobních způsobech? Jak se může třídní vztah reprodukovat navzdory tomu, že jsou pracující vykořisťováni a jen zdráhavě směňují své zboží – pracovní sílu – za kapitalistovy peníze?

V kapitalistickém výrobním způsobu je pracující třída „třídou závislou na mzdách“ (Kapitál I). Ve srovnání kupříkladu s pracujícími masami za feudalismu, otroky ve starověkém Řecku a tak dále jsou výrobci nadproduktu v tomto výrobním způsobu svobodnými pracujícími. Osvobozeni jsou i od prostředků, s jejichž pomocí by si mohli vyrábět své životní prostředky. V kapitalismu je „‘svobodný’ dělník … dobrovolně ochoten, tj. byl společenskými poměry donucen prodávat za cenu obvyklých životních prostředků všechen aktivní čas svého života, dokonce samu svou pracovní schopnost – prodávat své prvorozenství za mísu čočovice“ (Kapitál I). I když se hodnota souhrnné pracovní síly rovná ceně tohoto souhrnu, cena a hodnota pracovní síly se liší v každé zemi, regionu, městě a tak dále, a to dokonce i na rovině jednotlivých pracujících, protože se nutně lišit musí. Ale, „ať je jeho plat vysoký nebo nízký,“ pracující je vykořisťován jako pracující. Jisté skupiny pracujících – pracující v určitých firmách a zemích, regionech atd. – mohou příležitostně nebo delší dobu dostávat mzdu vyšší, než je průměrná cena pracovní síly. Mzda totiž není jen cenou minimální fyzické reprodukce pracovní síly, ale obsahuje i „historickou“ a „morální“ složku. Míra životních prostředků, které vcházejí do hodnoty pracovní síly, se odvíjí od hodnoty a ne od počtu, a proto osciluje spolu s produktivní silou práce. Kapitalistický proces reprodukce „pečuje o to, aby tyto vědomím nadané výrobní nástroje neuprchly, a to tím, že ustavičně vzdaluje výrobek práce dělníků od jejich pólu k protikladnému pólu kapitálu“ (Kapitál I). Námezdně pracujícího – se vší jeho společensky přesvědčivou svobodou – poutají ke kapitalistovi „neviditelné nitky“. „Vzestup ceny práce v důsledku akumulace kapitálu znamená ve skutečnosti jen to, že délka a tíha zlatého řetězu, který si námezdní dělník sám ukul, dovolují, aby byl trochu povolen“ (Kapitál I).

Pak se rozumí samo sebou, že manévrovací prostor jednotlivého pracujícího se liší člověk od člověka, firma od firmy, stát od státu. Nakolik se mu podaří zařídit si živobytí, kde mu mzda kryje více, než je absolutní minimum pro fyzické přežití, může být výjimečně schopen rozhodnout se, že si odepře nějakou konkrétní součást životní úrovně, která spoluurčuje hodnotu jeho konkrétní pracovní síly: může žít v uzavřené čtvrti, zvolit si vegetariánskou stravu, cestovat autobusem – seznam těchto banálních příkladů bych mohl prodlužovat donekonečna. Jakmile ale hovoříme o pracující třídě, tento manévrovací prostor neexistuje – až na příležitostné výkyvy v hodnotě souhrnné pracovní síly. I když vám váš jeden dolar denně v čínské robotárně může naplnit jednu nebo dvě misky rýže, tamní možnost odejít, a přitom si zachovat pouhou fyzickou existenci, je silně omezená. Když si však v některé ze západních zemí počítačový technik, dělník z ropného vrtu nebo někdo takový odepře něco ze své materiální životní úrovně a navíc je úvěruschopný, může si koupit pozemek. A je-li klima příznivé a tak dále, může se mu podařit, opět výjimečně, dosáhnout alespoň zdání nekapitalistické existence. Rozhodně by to nebyl komunismus, i když byste přestali být závislí na mzdě.

Kapitalistický výrobní proces nevyrábí jen zboží, nadhodnotu, odpad a poškození zdraví z ustavičného vypětí. Uvažujeme-li o něm jako o reprodukčním procesu, produkuje a reprodukuje, „svým vlastním chodem … oddělení pracovní síly od pracovních podmínek“ (Kapitál I). A přemýšlíme-li o buržoazní společnosti jako celku, „konečným výsledkem procesu společenské výroby se vždy jeví společnost sama, tj. sama lidská bytost v jejích společenských vztazích“ (Grundrisse). Kapitál předpokládá námezdní práci a námezdní práce předpokládá kapitál. Není náhodou, že spolu vstupují do kontaktu – nesou si s sebou všechny jejich ekonomické vztahy spolu se zbožím, které spolu chtějí směnit, a jelikož se jedná o výrobní vztah, přivtělování a tak dále, pracující náleží kapitalistovi dříve, než prodá svoji pracovní sílu. Během svého vlastního chodu tento „ekonomický vztah“ reprodukuje oddělení podmínek práce od pracujících a tak, „reprodukuje a zvěčňuje podmínky vykořisťování dělníka“ (Kapitál I). Postulován takto formálně, jeví se tento výrobní vztah jako „tautologie“ a tak ho Marcel prezentoval ve svém „Communism of attack, and communism of withdrawal“ (Komunismus útočný a komunismus ústupový) v riff-raff č. 7 (2005).

Závěr Marxovy kritiky politické ekonomie však opětovně zní, že kapitalismus je historicky podmíněný a přechodný, protože je rozporuplným výrobním systémem. Jeho vymizení je implicitně přítomno v samotném jeho konceptu, ačkoli podmínkou toho, že se stane „empirickou skutečností“, je sociální revoluce. Ale taková, kterou nelze matematicky předpovědět ani vepsat do programu. Na jednu stranu reprodukuje sám sebe skrze své rozpory, ale na druhou stranu výrobní vztahy a formy styku vytvářejí „mnoho min, které ho mohou vyhodit do povětří“ (Grundrisse) komunistickou revolucí, která ruší „vnější podmínky“, a to jen ztěží bude nějaká „tichá metamorfóza“. Kdyby tomu tak nebylo, kapitalismus by nebyl historicky podmíněným a přechodným výrobním způsobem a naše pokusy o jeho vyhození do vzduchu by byly „donkichotské“. Ve své „Předmluvě“ z roku 1859 je Marx ještě proročtější: „Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.“ A jak zdůraznil ve svém „Doslovu“ k druhému vydání Kapitálu I, dialektika ve své „racionální podobě … v pozitivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku…“

Zároveň s tím, jak kapitalistický vztah reprodukuje sám sebe a své předpoklady, je „rozporem v pohybu“, protože usiluje o redukci svého jediného zdroje nadhodnoty – hodnototvorné práce – na minimum a tak zákony jeho pohybu mají na rovině systému tendenci podrývat jeho základ. „Skutečnou hranicí kapitalistické výroby je kapitál sám“ (Kapitál III). Kapitalistický vztah jakožto proces akumulace je svým vlastním nekrologem. Sestupná tendence míry zisku je vykořisťování, třídní boj. Byť nám neřekne, kdy dojde ke zrušení kapitalismu, na své specifické rovině abstrakce ukazuje na kapitalistický vztah jako na „rozpor v pohybu“. Zánik kapitalistického výrobního způsobu je tedy implicitně obsažen v jeho konceptu, ale důkaz, že je pudink pudinkem spočívá v tom, že ho sníme.³⁾

Považujete-li komunizaci za logický koncept, jedná se o celkem klasickou úvahu: domníváte se, že v odmítnutí práce a podobných tendencích můžete nalézt formu ‘antiekonomické logiky’ a že tato logika postuluje společenství, které je kapitálu cizí… Proto své peníze vsadíte na to, co se zdá být schopno odcizit se kapitálu a jeho určením. – Gracchus

„Disidentská“ problematika se zakládá na myšlence, že když si kapitál podrobí celou společnost, stává se nekonečným a tautologickým pohybem v kruhu, který má nějakou dynamiku pouze v rámci svého statického organismu. Vše, co tvoří součásti a je určováno kapitalistickým vztahem, pak může náležet jedině k tomuto vztahu a pohybovat se – více či méně neklidně a vzpurně – pouze v jeho rámci. Kapitalistický vztah definuje své póly, tj. své třídy. Jejich protikladnost platí jen uvnitř tohoto vztahu a vzájemně se podmiňují. Pro „disidenty“ se dialektika kapitalistického výrobního způsobu jako celku stává spíše kauzální interakcí mezi póly vztahu, čemuž říkají „dichotomní logika“. Když se vztah prezentuje jako „tautologie“, mizí akumulace coby historický vývoj. Kapitalistický vztah tedy pro ně není rozporuplným celkem a už vůbec ne „reciproční implikací“, nýbrž „binárním vztahem“ (Marcel, „Attack/Withdrawal“), jehož kruh se vždy uzavírá a zase znovu začíná. Proto tvrdí, že rozpor nemá žádný „imanentní výsledek“, který by měl „tendenci podrývat ho“. Jeho jediným výsledkem „udržování jeho dialektických podmínek“. Proto říkají, že možnost překonání této formální logiky spočívá v „pokusech skutečných proletářů odpoutat se od jejich funkce coby práce pro sebe…“⁴⁾ V Dissident č. 3 se můžeme dočíst věci tohoto typu:

Když se opoziční politika posouvá k takto nekontrolovatelné antipolitické praxi, pak části třídy – protože proletariát je vždy stratifikovaný a diferenciovaný – jednají proti svému zájmu, kterým je působit jako funkce uvnitř celku výrobního procesu. Takovýto nezájem fungovat coby subjektivita kapitálu zakládá dualismus: neschopnost na straně kapitálu integrovat práci do své dialektiky, která ji klade jako ne-kapitál. V takové chvíli práce částečně pozbyla svoji funkci užitné hodnoty pro kapitál, částečně uniká produkci subjektivity a potřeb, které vyvstávají z dvojakého charakteru práce a zboží. Jednotliví soukromí dělníci nyní fungují vůči kapitálu a práci jako externality. Nadále se nenacházejí v nutném či dialektickém vztahu se společenskou povahou celkové práce. Pracující se osvobodil od dialektiky kapitálu tím, že odmítnul vykonávat svoji funkci v rámci celku. Staví se do nedialektického vztahu ke kapitálu. – „Diachronie komunismu: východy a snahy o únik“

Není pochyb, že „disidenti“ mají rádi robinsonády. Zjevný individualismus buržoazní společnosti a zdánlivě binární povaha vztahu se k jejich logickému argumentu náramně hodí. Ale tento zdánlivě jednoduchý vztah spočívá na „již narušené“ rovnosti, protože oba póly se nalézají v určitém vzájemném ekonomickém vztahu: vztahu vykořisťování. Lze nabýt dojmu, že argumentace „disidentů“ stojí na naivním chápání logiky kapitálu – a logiky Kapitálu. Chápou ji jako prostý vztah s formálně-logickými určeními a ne jako rozpor v pohybu, který určuje třídy, jež tvoří jeho součásti; ne jako reciproční implikaci, jejíž jednotlivé komponenty – v tomto případě „skuteční proletáři“ – jsou určeny hned dvojnásobně: jako třída podléhající kapitálu a jako jedinci podléhající třídě. (Samozřejmě, že i kapitalista je určen svojí třídní příslušností.)

Když „disidenti“ používají termíny jako „soukromí dělníci“, aby tak vyjádřili odmítnutí práce jednotlivými pracujícími, celá záležitost začíná být docela absurdní, neboť „soukromí dělníci“ jsou spíše formálním kritériem vymezujícím kapitalistickou svobodnou práci/námezdní práci jako nutný předpoklad kapitálu jako takového (viz výše). A takovouto práci Marx staví do kontrastu s prací za dřívějších výrobních způsobů jako třeba „venkovský patriarchální systém výroby“ a „společná práce v její živelně vyvinuté formě, v jaké ji nacházíme mezi všemi civilizovanými národy na úsvitu jejich dějin“ (viz Ke kritice politické ekonomie).

Stejně tak lze jen obtížně interpretovat, jak by komunismus mohl být empiricky možný už na abstraktní rovině směny zboží, která zahrnuje směnu mezi prodejcem a kupcem pracovní síly, kde se – stručně a jasně řečeno – zdá, jakoby dělník = ne-kapitál a kapitál = ne-práce, což je formální určení v rámci Marxovy systematicko-dialektické expozice. Toto „rovná se“ znamená, že se jedná o vzájemné ekvivalenty. Jakožto směnitelé svých zboží jsou si dělník a kapitalista, „vlastník peněz“, „v očích zákona rovni“: první je prodejcem své pracovní síly, druhý je kupcem této pracovní síly. Oba směňují svá zboží a ani v jednom případě nedochází k porušení principů svobodné tržní směny. Ale, jak řekl Marx, „mezi rovnými právy rozhoduje síla“ (Kapitál I). Jakoby celý problém spočíval v jakési přímé formální logice, „disidenti“ tvrdí, že kdyby se práce vzdala své role, kapitál by přišel o jedinou užitnou hodnotu, která ho dokáže zhodnocovat – a voilà, tak se kapitál stane „obsolentním“. Prostá symetrická logika, binární vztah. Kdyby se z něj stáhnul jeden faktor, vztah jako takový by přestal existovat – kdyby a jen samá kdyby… V čistých kategoriích z analýzy zboží jsou činné „určité historické podmínky“ – zkoumání těchto podmínek by však bylo „analýze zboží cizí“ (Kapitál I), jak nás Marx upozornil. Zdá se, že „disidenti“ věří, že tento vztah jako takový existuje empiricky. I oni abstrahují od určitých historických předpokladů, ale ne tak jako Marx – kvůli způsobu prezentace kritiky nebo kvůli systematicky dialektické struktuře Kapitálu⁵⁾ – nýbrž absolutně, jednou provždy. Vzhledem k jejich východisku, kterým jsou nejčistší abstrakce, postupují pomocí „stále rozvinutějších aproximací“ (Gracchus) ke stále konkrétnějšímu pochopení, k empirické rovině, která může být vyjádřena analýzami třídní kompozice a dělnickými výzkumy.

Spolu s Harry Cleaverem „disidenti“ zcela přehlížejí zprostředkování a přechody mezi marxiánskými kategoriemi a jejich pozici v Marxově systematicko-dialektické prezentaci (jako třeba obecně vztah mezi logickým a empirickým), z níž si vybírají citované termíny a pasáže. Avšak komunizace se nerozehrává na papíře a třídní boj není „Möbiova páska“, která vás vede vpřed jen proto, abyste se vrátili přesně tam, kde jste začali. Odmítnutí individuálního aktéra nebo jeho odchod samy o sobě nepodrývají kapitalistický systém jakožto historický výrobní způsob tím, že by vždy a pořád, v každém jednotlivém případě zneplatňovaly logický koncept kapitálu.

Zdá se, že „disidenti“ při náčrtu tohoto tzv. binárního vztahu aplikují karteziánský „symetrický produkt“. Jestliže A = B, pak se jejich vztah stává obsolentním, pokud se jeden z těchto dvou faktorů odstraní. A samozřejmě, že je ani nenapadne, že by abdikoval kapitalista. Proto skrze odmítnutí pracovat, odmítnutí hrát svoji roli pracujícího atd., „skuteční“ pracující ve všech takových případech ruší koncept kapitálu a spolu s ním vztah jako takový. Ve světě diskursu snad, ale kapitalismus nelze odkecat. Společenské fenomény se ruší společenskými procesy. Nestačí ani nelze „odejít“, obrátit se zády ke kapitálu či práci, odvrátit od nich hlavu a zamumlat přitom pár otřepaných a vzteklých frází.

Ovšem pozvedneme-li hlavy a pokusíme se uzřít všechny ty sračky tak, jak se objevují před našima očima – kupříkladu „průměrný den“ na „průměrném pracovišti“ (Dissident č. 3) – nebo se trochu víc začteme do Marxova opus magnum⁶⁾ (proč ne?), zcela jasně a bolestně pochopíme, že třídní vztah je asymetrický, neboť je to vždy práce, co se přivtěluje ke kapitálu. Veškeré zdání ekvivalentnosti mizí, jakmile pochopíme, jak je logika prakticky určena.⁷⁾

„Konkrétní dělníci“ nebo „soukromé práce“ individualistického diskursu „disidentů“ se odpoutávají od souhrnné práce, ale ve skutečnosti jsou „živelně vzniklým rozvětvením společenské dělby práce a nalézají se v situaci všestranné vzájemné závislosti“ (Kapitál I). V diskursu „disidentů“ zaznívá chápání produktivního dělníka „z hlediska prostého pracovního procesu“, které – jak nám řekl Marx (už dvakrát) – není „rozhodně dostačující k pokrytí kapitalistického výrobního procesu“ (Kapitál I). Jakmile kapitalistický proces výroby nabývá svůj kooperativní charakter, pojmy produktivní práce a produktivní dělník se nutně rozšiřují a proměňují. Se zavedením automatických strojů „mu stačí, když je orgánem souhrnného dělníka a vykonává některou z jemu podléhajících funkcí“ (Kapitál I) – je odsouzen k tomuto „neštěstí“. V rozvinutém kapitalistickém výrobním procesu dělník není jeho hlavní postavou, nýbrž stojí vedle tohoto procesu. Takto kapitál postuluje „v rostoucí míře přebytečné jako podmínku – otázka života a smrti – pro potřebné“ (Grundrisse). Právě díky tomu je kapitál rozporem v pohybu, protože se snaží zredukovat nutnou práci na minimum a zároveň je pracovní doba jeho jediným zdrojem a měřítkem. Jedná se o „nutnou tendenci kapitálu“ a zároveň právě ona ho konceptuálně činí historicky přechodným výrobním způsobem. „Kapitál tedy pracuje na svém rozkladu coby formy panující výrobě“ (Grundrisse).

Každý konkrétní historický výrobní způsob má své specifické „populační zákony“ a netřeba říkat, že je má i ten kapitalistický. Když to hrubě zjednoduším, obyvatelstvo z řad pracující třídy vyrábí svojí prací rostoucí kapitál a souběžně s tím vyrábí „ve stále větším měřítku i prostředky, kterými se stává relativně přespočetným“ (Kapitál I). Jedná se jak o zásadní moment všeobecného zákona kapitalistické akumulace, tak o jeho výsledek. Při ustavičném procesu akumulace se poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem mění takovým způsobem, že se nárůst konstantního kapitálu rovná úměrnému snížení kapitálu variabilního. Poptávka po práci „klesá v poměru k velikosti celkového kapitálu, a to tím rychleji, čím více vzrůstá jeho velikost“ (Kapitál I). Bez neustálého růstu akumulace není možné zaměstnávat nejen zvětšené množství pracujících, ale dokonce ani původní pracující. Kapitál zaměstnává jen tu práci, která bude vytvářet nadhodnotu a na tom spočívá veškerá logika a organismus kapitálu. Relativně přebytečné obyvatelstvo, průmyslová rezervní armáda, přísluší kapitálu, protože absence zaměstnání je absencí vzhledem k zhodnocovacímu imperativu akumulace kapitálu. A svobodný pracující je osvobozen od vlastnictví prostředků nutných k jeho živobytí – až na prodej jeho pracovní síly – což je svoboda vzhledem ke kapitalistickým výrobním prostředkům, které jsou vlastnictvím kapitalisty.

Tendence redukovat variabilní kapitál v poměru ke kapitálu konstantnímu, která se projevuje vytlačováním pracujícího z bezprostředního pracovního procesu a jeho přivtělováním ke konstantnímu kapitálu v podobě strojů, stále více snižuje důležitost bezprostředního pracovního procesu pro kapitalistický výrobní proces. Po přivtělení vědy a „obecného intelektu“ ve stále vyšší míře zhodnocuje kapitál celková produktivní síla pracujících. Vzhledem k této tendenci „mimořádný růst produktivity velkého průmyslu doprovázený jak intenzivnějším, tak extenzivnějším vykořisťováním pracovní síly ve všech ostatních sférách výroby, umožňuje neproduktivní zaměstnávání stále širších částí dělnické třídy. A tak se ve stále větším měřítku mohou reprodukovat starodávní domácí otroci, kterým se říká služebná třída a patří do ní sluhové, služky, lokajové atd.“ (Kapitál I). A ti jsou ještě více vystaveni vrtkavé poptávce kapitálu po práci.

Výše napsaným jsem se snažil ukázat, že podle mého se „disidenti“ rozhodli vystavět části své argumentace na logické možnosti komunizace, a to s použitím termínů, které známe z Marxovy (konceptuální) analýzy prosté reprodukce a rovněž prostého pracovního procesu, hlavně z první kapitoly Kapitálu I a ze spisku Ke kritice politické ekonomie a z hrubších rukopisů jeho Grundrisse. Je zřejmé, že tu jsou poměrně vázáni na text, protože vycházejí ze švédského výboru z Grundrisse.⁸⁾ Na této nejabstraktnější rovině analýzy se kapitál a práce ještě nejeví jako třídní vztah. V těchto „čistých abstrakcích“ výrobci zboží vstupují do vzájemného vztahu, aby směnili svá zboží, směnnou hodnotu za užitnou hodnotu a naopak. Podle tohoto marxiánsky formálního určení aktu směny mezi jedinci, coby subjekty směny, je jejich vztah „vztahem rovnosti“ (Grundrisse). Ale i když „už jednoduché formy směnné hodnoty a peněz latentně obsahují protiklad mezi prací a kapitálem“ (Grundrisse), z tohoto „jednoduchého určení“ nelze kapitalistický vztah chápat jako třídní rozpor. Jsem v pokušení uvěřit, že „disidenti“ čtou možný konec kapitalistického vztahu coby třídního rozporu jako logický, a to na základě jistých pasáží jako je kupříkladu tato z Grundrisse:

„Aby se úspora stala kapitálem, předpokládá sama práci jako ne-kapitál proti kapitálu; tedy protiklad, který má být v nějakém bodě zrušen, nastolit v jiném bodě. Kdyby tedy už v původním vztahu nebyla předmětem a produktem směny dělníkovy – jako produkt pouhé směny to nemůže být jiný produkt – užitná hodnota, životní prostředek, uspokojení bezprostřední potřeby, stažení ekvivalentu z oběhu, ekvivalentu, který je do něho vložen, aby byl likvidován spotřebou – pak by práce nestála proti kapitálu jako práce, jako nekapitál, ale jako kapitál. Ale také kapitál nemůže stát proti kapitálu, nestojí-li proti kapitálu práce, protože kapitál je kapitálem jen jako ne-práce; v tomto protikladném vztahu. Rušil by se tedy pojem a vztah kapitálu samého.“⁹⁾

V této pasáži Marx polemizuje s ideou „buržoazní filantropie“, že se dělníci mohou ze svého postavení osvobodit tak, že si našetří „peníze řádnou askezí“. Marx odpovídá, že když už peníze nefungují jako kapitál, jako „ne-práce“, ruší se „pojem a vztah kapitálu samého.“ Zdálo by se, že Marx tu evidentně dává sarkastický políček pokryteckým apologetům. Avšak po novém čtení „disidentů“ se jeho slova proměňují ve zbraň, pravou revoluční strategii, „teorii pro praxi“ (neboť „disidenti“ milují agitaci), v níž se dělník – neboli „nekapitál“ – jakožto výrobce a spotřebitel vymaní z „všeobecného oběhu“ a takto „zlikviduje“ svůj protiklad, kapitál – neboli „ne-práci“. Zdá se tudíž, že provést revoluci je stejně snadné jako zalitovat posledního nákupu v supermarketu.

Na té nejbanálnější rovině pracující bojují jako pracující, individuálně a společně. Někdy, aby trochu vylepšili svoji existenci, ale nejčastěji, aby se jim ještě víc nezhoršila, někdy z čiré nudy nebo aby se zasmáli na účet šéfa, odborového funkcionáře nebo kolegy. Skupina Kämpa tillsammans! („Bojujme společně!“) od svého vzniku odvádí ve Švédsku chvályhodnou práci, když se snaží tento každodenní odpor konkrétně a osobně zaznamenat. Jejich konkrétní aplikace „militantního výzkumu“ se mnohokrát ukázala přínosná a inspirativní. Přímo bych řekl, že tento každodenní boj „vzpouzející se, ale pružné lidské povahy“ (Kapitál I) bychom mohli chápat jako banální podmínku veškerého boje, neboť vyjadřuje, co to znamená být v této společnosti proletářem. Vidím totéž a angažuji se v tom. Lišíme se však v tom, jak chápeme to, co vidíme a děláme.

Pro dnešní „disidenty“ je touto permanentní tenzí a dynamikou v kapitalismu komunizace – „prostá věc“, cosi, co se děje „pořád“; v každém jednotlivém případě, kdy se otevírá sféra, která se již nepodřizuje logice kapitalistické totality: „Mohou to být nepokoje, okupace a odmítání pracovat, ale také to mohou být jazykové, intelektuální a poetické únikové cesty“ (Dissident č. 3). Své naděje vkládají v „anonymní odpor“, který podryje kapitalismus jako termiti.¹⁰⁾ (Takovéto „vystoupení z toho, co tu jest,“ mi připomíná revolučně syndikalistickou „generální stávku“, která má přivodit kolaps kapitalistického systému tím, že pracující masově odmítnou pracovat.) Tato banální a pragmatická komunizace se prý objevuje tehdy, když má podrývání a odmítání ze strany jednotlivých pracujících – neboli „soukromých prací“ – „sklon zablokovat určení práce jako produktiní práce“ (Gracchus). Říkají, že jednotlivý dělník je „schopen vzdorovat svému produktivnímu určení“ (tamtéž), a že právě tehdy, když se takovéto „pokusy vymanit se“ rozšíří a dosáhnou „simultaneity“, kapitalistický vztah vykrvácí a zůstane ležet jako mršina ve stepích dějin. Podle tohoto chápání má komunizace pouze kvantitativní meze: časové, prostorové a co do počtu účastníků. Obezřetně pak dodávají: „…přinejmenším na jejich pracovišti“; „Ovšem vše se to událo v rámci faktického pracoviště, nikam dál jsme se nedostali…“; „…bohužel v rámci reprodukce specifické instituce“ (pracovní agentura); atd. (viz Kim Müller). Podle nich tyto meze nemusí být v určitý moment boje překonány kvalitativním zlomem.

V chápání „disidentů“ tyto pokusy jednotlivých proletářů vymanit se kopou „podzemní tunely“, které se spojují s dalšími „vyhloubenými prostorami“ a vytvářejí rhizomy (tento termín si vypůjčili od Deleuze a Guattariho a znamená „nekontrolovatelné kompozice“). Důležité je, že „negují způsob, kterým fungují stávající vztahy, a jak se jim daří existovat ve společenství s dalšími komunizujícími počiny“ (Dissident č. 3). Dalším obrazem, který si vypůjčili, jsou „zahrady“ Ernsta Jüngera, které představují „útočiště, v němž se logika současnosti nedokáže ustavit“; mohou se „posunout ven z celku a zároveň jsou dnes viditelné jedině skrze celek – lze je pochopit jen prostřednictvím jejich vztahů k realitě, kterou pouhou svojí existencí negují“ (tamtéž).

„Disidenti“ stanovují následující kritérium, podle nějž lze určit, kdy nějaký čin je komunizující:

Revolučno v nějakém činu lze měřit jedině podle poměru této akce ke kapitalistickým abstrakcím, podle jejího potenciálu stát se… – Marcel, „Communism of attack, and communism of withdrawal“

Takto stanovené kritérium je ovšem nesmyslné, neboť žádný fenomén ani čin sám o sobě nic neznamená. Veškeré konání se odehrává v nějakém kontextu a je to tento kontext v jeho celistvosti, co určuje konání: krást v práci nebo v supermarketu samo o sobě neznamená komunizaci, ať už se tím logicky opomíjí logika kapitálu nebo ne. Hrát si nebo spát v práci může být zábavné i žádoucí, ale samo o sobě to neznamená komunizaci, a to ani při škodlivém dopadu na objem výroby či jiné ukazatele pracovního procesu.

Zda opatření, která proletáři přijmou – z nutnosti a nikoli na základě pečlivé volby forem a metod boje – odstartují komunizaci, plně určí dynamika a kontext boje. Jeho charakter se během procesu bude měnit, dokud komunizační opatření nedostanou jeho dynamiku do bodu, z nějž už nebude návratu – kdy se ústup do mantinelů třídní existence stane nemožným.

Avšak, i když každý jednotlivý případ odmítnutí ze strany jednotlivého pracujícího není komunizací, faktem zůstává, že revoluci v podobě komunizace bude muset někdo někde začít. Onen „někdo“ však nikdy nemůže existovat v jednotném čísle. Jelikož tu jde o společenský proces, nelze – stejně jako v mechanice nebo genetickém výzkumu – izolovat ten jeden čin, který to všechno spustí, ani to jedno individuum, které za ním bude stát. Komunizace nezná žádné Rosy Parksové (a neznalo je ani hnutí za občanská práva). Každý boj na pracovišti, každá skupina dělníků nebo velká většina pracovní síly na nějakém pracovišti nebo v některém regionu spíše dříve nežli později narazí na limity svého boje. Možnost překonání tohoto limitu nezávisí na samotných pracujících v boji, ale na kontextu, v němž se boj vede, na jeho vtažení do akcí bojujících dělníků a na šíření a prohlubování těchto akcí. Komunizace pak bude praktickou odpovědí na (sociální) krizi třídního vztahu. Okolní společnost bude vtažena do boje a ten se kvalitativně promění – například když se tovární brány otevřou, aby dělníci mohli ven a proletáři z regionu mohli vstoupit dovnitř do podniku a také do boje. Takto se boj šíří a propast otevřená bojem bude tím širší a hlubší, čím více ji budou vyplňovat proletáři v boji. V tomto bodu však ještě není jasné, zda se jedná o komunizaci. Jestli se proces iniciovaný nějakým specifickým bojem změní v komunizaci, závisí na tom, jak se promění kontext, jak se boj proti kapitálu vyvine, ale také na boji uvnitř boje proti kapitálu. Nutností bude i jeho rychlé šíření časoprostorem, ale také kvalitativní transformace. Možná je směšné zdůrazňovat, že žádný čin sám o sobě neznamená komunizaci, ale komunizaci neznamená ani jeden osamocený boj. Komunizace neznamená emancipaci práce ani „prolomení hranice kapitálu, osvobození práce od toho, co ji činí prací,“ jak se nám říká v Dissident č. 3. Dělníci bojují jako dělníci a když v jistou chvíli překonají specifický limit, otevře se propast a dalším krokem musí být ustavení jiných, nezprostředkovaných vztahů mezi proletáři v boji, který tím, že přijímá komunistická opatření, je procesem rozkladu proletariátu. Když ale nejsou schopni tento krok do propasti učinit, pak bude boj nucen vrátit se do svých původních mezí a brzy zahyne. Čím širší byla propast, tím brutálnější bude jeho smrt. Živnou půdou kontrarevoluce stejně jako přijatých komunistických opatření tedy bude charakter boje a jeho limity. Mnohá komunizační opatření budou o tak zásadních věcech jako zmocnit se potravin a připravit jídlo, což je mnohem pravděpodobnější scénář než „těstové války“, které Kim Müller uvádí jako známku každodenní komunizace.

Ve vláknu o komunizaci, které se objevilo ve švédské internetové komunitě Socialism.nu, klade Hank ze skupiny Kämpa tillsammans! otázku: „[Jsou] dnes vůbec nějaké boje … komunizující nebo ne?“ A o pár dní později si na ni odpovídá s tím, že „dnes existují tendence ke komunizaci, a to nejen ve větších vzpourách jako třeba v Alžírsku [zmiňují ho TC ve svém textu o sebeorganizaci a komunizaci, který diskutují Hank a blog Kim Müller], ale v dennodenním třídním boji.“ Ideu tohoto příspěvku už dál nerozvíjí a jen se odvolává na blog Kim Müller a článek s názvem „Chtěli jsme hrát fotbal“, který vytrvale tvrdí, že „mnohé z každodenních bojů nejsou o mzdě nebo pracovní době, ale o práci jako takové.“ V tomto „zdánlivě nesmyslném mikroboji“ jde o vůli „být sám sebou“, o vůli, která se projevuje „běžnou neschopností přizpůsobit se svému třídnímu postavení.“ Proto jeho kolegové chtěli „hrát fotbal“, „házet po sobě těstem“, „hrát si“. Nezajímalo je „být protestujícími, neposlušnými či stávkujícími dělníky,“ kteří potvrzují svoji roli. Chtěli „překročit [své] třídní postavení a učinili tak způsobem, že jednali, jakoby ho již překonali.“

Dvé duší mu, ach, v hrudi přebývá a od sebe se touží odervat! – Faust

Lidé, kteří stáli za Kämpa tillsammans!, tvrdili, že jsou „jak revolucionáři, tak pracující“ – vědomě tedy „afirmovali“ svoji odlišnost – a proto vzniká rozestup mezi tím, že na jednu stranu jsou pracovní silou, „zbožím, které vyrábí tautologii kapitálu,“ a na druhou stranu jsou „revolucionáři“, kterážto vlastnost jim umožňuje „opustit roli proletáře, pracovní síly.“ Přiznávají ale: „Naším problémem bylo, že jsme pořád setrvávali uvnitř kapitálu. Ale chtěli jsme se dostat ‘ven’ z kapitalismu“ (Marcel, „Communism of withdrawal, and communism of attack“).

Jak jsme si ukázali, „disidenti“ komunizaci chápou jako situaci, kdy „skuteční proletáři bojují proti kapitálu tak, že vzdorují snahám o to, aby byli začleněni do své třídy, a vyhýbají se snahám kapitálu absorbovat požadavky, které vznikají jako objektivní výsledek boje…“ V takové chvíli „tato bojující část proletariátu nefunguje jako proletariát … ale je procesu reprodukce kapitálu vnější“ (Dissident č. 3) – „vypodobňují se jako strana“ (Marcel, „Attack/Withdrawal“), jako „Gemeinwesen“. Marcel ve svém textu „Attack/Withdrawal“ formuluje jejich teorii strany takto:

Strana je produkcí diachronního přechodného období, tj. aby komunizace přežila, musí se šířit na úkor toho, co je jí cizí: kapitálu. Jelikož strana funguje jako Gemeinwesen, musí být řešením problému nastoleného třídním bojem.

Podle jejich logického konceptu vede „vytváření ‘uvolněných’ vztahů“ k „pasivitě“ (nová verze Leninova „revolučního defétismu“?), „blokádě“ a tak dále, které se už nalézají „za negací“, protože „likvidují základ, na němž stojí oba póly.“ Teoreticky to lze „ověřit“ a prakticky k tomu dochází „skrze produkci revolucionářů“ („Attack/Withdrawal“).¹¹⁾

„Exkomunikují-li“ sami sebe ze společenství kapitálu, mohou revolucionáři zakládat nekapitalistické (či už ne kapitalistické) enklávy jako cosi, co je vně kapitalistického celku. Tyto jüngeriánské „zahrady“ se stanou útočištěm komunistů či spíše bývalých komunistů,¹²⁾ kteří v nich povedou život podobný Epikúrovým bohům v intermundiích – v prostorech mezi světy, bez jakéhokoli vlivu na vesmír nebo život lidí. Neboť jaký výsledek to bude mít, exkomunikujeme-li sami sebe, obrátíme-li se zády ke kapitalistickému procesu výroby, když kapitál sám vyhazuje (či exkomunikuje) své dělníky ve velkém i v malém?

Přinejlepším je perspektiva našich „disidentů“ jednostranná – jedinci sice jednají, cítí, prožívají a tak dále, ale ne izolovaně od společnosti – ale přehlíží společenské určení jedince a přeceňuje manévrovací prostor „skutečného“ proletáře a jeho možnost „opustit tento svět“. Rovněž u kapitalistického vztahu přeceňuje jeho pud sebezáchovy a sebezhodnocování, zatímco podceňuje schopnost proletářské třídy jakožto třídy zrušit sebe i svůj protiklad, kapitál a kapitalistickou společnost, a rovněž schopnost třídního vztahu neutralizovat „drobné a skryté útoky“ termitů.

Nechápejte mne ale špatně. Na praktických snahách ani na vůli žít „jinak“ není nic špatného, jakkoli jsou tento přístup i jeho představa o sobě samém silně limitované. Koneckonců všichni děláme, co můžeme, abychom přežili a udrželi odcizení v jistých mezích, abych tak řekl. Jenže Olof Palme (bývalý švédský premiér, který dnes sídlí šest stop pod tím nejodlehlejším intermundiem) a jeho „politika, co znamená chtít“, jsou dávno pryč. Jakožto strategická perspektiva a faktické úsilí je vůle žít jinak ve finále marná a neplodná, neboť ve skutečnost ji může změnit jedině komunistická revoluce. A jako bezprostřední úsilí dnes nemůže existovat jinak než jako alternativní životní styl v rámci současných poměrů. Jakožto výraz zániku dělnické identity ovšem vegetuje na pomezí mezi postavením proletáře a ustavením nových společenských vztahů. Revolucionáři jsou podle „disidentů“ a mnoha lidí na ultralevici jakýmsi Minotaurem komunismu – napůl revolucionář, napůl pracovní síla, přičemž jeden se neustále touží odervat od druhého.

Co mi však připadá jako nejzajímavější aspekty této perspektivy, je otázka, proč se zdá být výrazem boje v naší době a čím může být přínosná, když dojde na teoretické uchopení naší současné chvíle. Zdá se mi, že „disidenti“ cítí, že se třídní příslušnost stala vnějším omezením a už ji nelze afirmovat ani emancipovat,¹³⁾ a to by podle mne mohla klidně být charakteristika současného cyklu bojů. Na tomto základě však docházejí k závěru, že je tu možnost – navíc bezprostředně atraktivní – individuálního exodu. Vypadá to, že si naši „disidenti“ svůj program dovozují z jimi zakoušené situace či přinejmenším z jejich interpretace oné situace.¹⁴⁾ Ale tento jejich voluntarismus je – stejně jako voluntarismus vůbec – nesmyslný všemi představitelnými (možnými) způsoby. Jak jsem se snažil tímto textem říci, manévrovací prostor jedince je naprosto určen třídami a rozpory kapitalistického výrobního způsobu. Proto tato politika vůle nevyhnutelně sklouzává ke špatně skrývanému moralismu a tudíž i elitářství – protože na kapitalistické bázi je neuskutečnitelná.

Snažil jsem se ukázat, že všechno je to o třídní příslušnosti a boji a o možnosti překonat tento třídní boj v třídním boji, třídním bojem a na bázi třídního boje, a to tak, že v brutálním chaosu krize vykořisťovatelského vztahu dojde k přijetí komunizujících opatření, jimiž třída proletářů zruší svůj opak a svého pána, kapitál a třídu kapitalistů, a tak i sebe sama.

Podle „disidentů“ bychom se měli „snažit vidět kapitalismus takový, jaký je… [a] vyhnout se tomu, že budeme spatřovat komunismus tam, kde žádný není“ (Dissident č. 3). Podle J. Kellstadta, který pojednává o paradoxu antiaktivismu, „bychom neměli předstírat, že jsme se osvobodili, když to není pravda, protože tak se z nás může jedině stát samolibá aristokracie ‘autentických’ a ‘neodcizených’.“¹⁵⁾ Předstírat znamená hrát si, ale hrát si samo o sobě neznamená komunizaci.

Jelikož pro „disidenty“ je komunizace čímsi, co probíhá neustále, v každodenních mikrobojích a individuálních abdikacích, nutně se v problematice posunuli od otázek kdy a proč se pro nás komunizace v tento konkrétní moment stane praktickým problémem (komunizace jakožto opatření, která proletariát musí přijmout, když dosáhne limitů svého třídního boje), k otázce: „Co komunizaci zastavuje?“ Co a jak „této abdikaci brání, aby se stala totální“ (Gracchus)? Blog Haecceitas výslovně tvrdí, že otázka „vnějšku coby prázdnoty, negace, anulace je utopická v tom nejlepším smyslu slova: permanentní možnost.“

Předběžná odpověď, s níž přicházejí a která je permanentním rysem v úvahách „disidentů“, zní: „spotřeba zprostředkovaná penězi“ – „Peníze se používají proti (tendencím ke) komunizaci“ (Gracchus). A když peníze nefungují? „Když pracující nelze začlenit s pomocí peněz a spotřebního zboží, musí být poraženi silou“ (Gracchus). „Peníze a spotřební zboží“, ale nezastavují komunizaci. Pracující dostávají mzdu výměnou za svoji pracovní sílu, za svoji schopnost zhodnocovat kapitál. „Zlaté řetězy“ nejsou žádnou vábničkou.

Připouštím, že by mohlo působit zvláštně, že na bázi problematiky, kterou jsem se výše snažil definovat, a na základě používání společného termínu „komunizace“ docházíme, „disidenti“ a já, k rozdílným závěrům. Pro mne, jak jsem vysvětloval v tomto textu, vzniká překonání třídního rozporu v třídním boji, jmenovitě v třídním boji proletariátu. Podle „disidentů“ musí komunismus s jeho vztahy mezi jedinci ustavit něco jiného než třídní boj a proletariát. To „něco jiného“ se podle nich objevuje, když jedinci odmítají hrát jim přidělené role pracovní síly, a to pořád a pokaždé od doby, co se kapitalistický výrobní způsob objevil v pórech feudální společnosti. (Přinejlepším lze jen stěží odhadnout míru jejich transhistoričnosti a utopické permanentní možnosti.)

Zatímco „disidenti“ chtějí z individuálních aktů, které anulují logiku kapitálu – divoké stávky, odmítnutí být produktivní, krádeže, nepokoje a tak dále – udělat (tendenci ke) komunizaci, já bych raději řekl, že tyto příklady, které vidím i já (ovšem evidentně odlišně), jsou příklady každodenního charakteru třídního boje, příklady bytí proletáře. Anonymní odpor ala Kämpa tillsammans! může klidně představovat rys boje, který je dnes po zhroucení programatismu a dělnické identity příznačný pro nový cyklus bojů. Ale revoluce jako komunizace je něco jiného, něco víc, společenská krize a proces, které jsou výsledkem opatření, jež proletáři v boji musí ve specifickou chvíli přijmout, aby překonali meze, které před nimi stojí. Nicméně komunizace není zadržovanou permanentní tenzí, protože kdyby jí byla, pak by se ztratil samotný smysl tohoto pojmu. Komunizace je praktickým problémem nastoleným proletariátem v jistou chvíli jeho třídního boje proti kapitálu.

Na těchto několika málo řádcích jsem se pokusil ukázat, že navzdory jejich citlivosti vůči rozporům dnešního systému si „disidenti“ hledají cestu a oporu mezi troskami a mrtvolami, které tu zbyly po kolapsu programatismu a po předchozí problematice.

Jako by strašidlo komunismu z předešlých cyklů boje strašilo v jejich perspektivě: pro Kämpa tillsammans! anonymní odpor prováděl jakoby termití útoky a vyhlodával díry do kapitalistického systému a jejich revolučním receptem byla autonomie; pro „disidenty“ naší doby jsou naprosto totožné útoky termitů komunizací. Jejich model je tentýž, jen vyměnil kabát.

V souladu s cammattovskou ozvěnou minulosti „disidenti“ chtějí „opustit tento svět“. Snaží se nás přesvědčit, že již tak učinili a sami jednají tak, jako by to byla pravda. Ve finále však cítí (stejně jako já a mnozí, mnozí další) nutkání a potřebu překonat, zrušit, zničit a tak dále kapitalistické historické určení společenských vztahů. Jsem si naprosto jistý, že tento revoluční proces bude vším jiným jen ne fotbalovým zápasem, latentním přechodem nebo čajovým dýchánkem (a rozhodně ne „bezprostředním Potlačem“ v anarchistickém smyslu slova ala Hakim Bey). Jakožto proletariát si vytkneme takový úkol, který pak budeme s to vyřešit. Ale to, že si někdo sám pro sebe vytkne úkol, ještě neznamená, že už ho vyřešil.

:: Per Henriksson, červenec 2010